Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
V hlavní roli východní bezvýchodnost
Jiří Koula, 7.12.2018

Na úvod přiznávám, že jsem se s tímto u nás bezkonkurenčně nejčastěji inscenovaným Koljadovým textem setkal v Pidivadle poprvé, takže už samotná možnost se s ním seznámit (byť v rázně proškrtané podobě - sedmdesát minut čistého hracího času ve srovnání se dvěma hodinami jinde) je pro mě veliké plus. Zároveň jde o první absolventskou inscenaci tohoto ročníku, všechny herce jsem viděl poprvé. A tato kombinace přináší jisté obtíže.

Začněme tím neproblematickým, Slepice je hořká komedie o beznadějných životech zaměstnanců jednoho provinčního divadla, vody kteréhožto rybníčku rozvíří mladá herečka a vynese tak na hladinu viditelnosti jeho bahnité dno. Východisko, že život je někde jinde (nejlépe v Moskvě), je v ruském dramatu celkem obvyklé, stejně tak i tepání malých poměrů v (relativním) zapadákově, jejich obnažení skrze zvnějšku přicházející postavu najdeme u Koljady v další jeho hře Murlin Murlo, případně můžeme vzpomenout na Gogolova Revizora (a vlastně i Čechovova Racka). Jinak řečeno, Slepice je takový ruský standard.

To samo o sobě ničemu nevadí, zasmát se chudákům, co jsou na tom hůře než my, a odcházet z divadla s pocitem, že se vlastně máme dobře... Jasně, není to zrovna ušlechtilé, ale potěší to, takže proč ne. A zasazení do divadelního prostředí je celkem dobře přenositelné i na naše poměry, i v naší malé zemičce najdeme regionální divadla, jež působí spíše jako vyhnanství, v němž můžete tak akorát pošilhávat po lepším.

Z tohoto pohledu Slepice funguje a její prořezání dosti snížilo riziko nudy, pocitu, že se představení začíná topit. No jo, jenže si přiznejme, že o to v Pidivadle zase až tak nejde, absolventská inscenace by měla především ukázat, co v účinkujících je, co se naučili. A tady se nám to začíná komplikovat. Koljadovy postavy sice prožívají své životy, ale zároveň se často uchylují ke stylizaci, divadelním citacím, jsou někdy pravdivé, někdy nepřirozené, toto prolnutí reality a divadla autor sám v textu tematizuje.

To klade značné nároky na režii, která by dle mého měla dát divákovi vodítko, kdy jde o divadlo a kdy o divadlo na druhou, tedy kdy herci ztvárňují postavy a kdy postavy hrající postavy (s tím, že je třeba vzít v úvahu, že Koljadovy postavy jsou vesměs špatní herci, proto jsou zakopány tam, kde jsou). A právě tohle mi ve zhlédnutém představení citelně chybělo, přičemž vzhledem k tomu, že jsem herce viděl poprvé, nevím, nakolik je to chyba Aleše Bergmana a nakolik se projevily limity jednotlivých herců. Takže to vezměme postupně.

Nejlépe mi z toho vychází Adéla Rausová, jejíž Alla sice většinu času zůstává v poloze nasupené machny, avšak podává ji přesvědčivě, děj táhne kupředu a v druhé půlce zvládá i změny emocí.

Celkem zdatně s ní drží krok i Dagmar Neumannová coby Allina trochu natvrdlá kolegyně Diana, tedy s jedinou výtkou, replika "Přece nejsem opilá." (nebo tak nějak) mě štvala jak četností, tak intonací.

O poznání méně jasné je to v případě Nonny/Slepice Kristýny Žďánské. Ta v první polovině prakticky nekomunikuje, schovává se pod peřinou a nechává ostatní postavy, ať si spolu vše vyříkají. Jenže i přes toto upozadění bylo to, co Žďánská předvedla, na solidní facepalm, o přestávce jsem opouštěl sál s pokrčením ramen, tak z ní holt herečka nebude, co už. A potom přišla scéna, v níž Nonna vmete ostatním do tváří jejich malost a ubohost. A pane jo, to byla jízda! Najednou tu stála Nonna s budoucností, jistá si svou krásou, Nonna, jíž rádi nabídnou místo kdekoliv jinde. A naprosto jsem to Žďánské věřil. Tak co ta první polovina? Nevím, dál.

David Kubát coby Vasilij - Allin manžel a divadelní úředník - nedostal příliš prostoru, ale i to málo využil na maximum. Věřil jsem mu podpantofláka, který v Nonně vidí (dost možná poslední) šanci se osvobodit z Allina vlivu, díky výkonům Kubáta a Rausové fungovalo i vykreslení jejich postav jako páru, přesvědčili mě i v závěru, kdy na sebe opět zbyli.

No a pak je tu Denis Docenko, pro mě největší záhada. Z celého představení jsem jeho Fjodorovi věřil právě dvě slova, dvakrát "chci", to když se zhroutil na klín Dianě, jež ho až mateřsky přijala. Jinak byl jeho projev celou dobu až neuvěřitelně afektovaný, přičemž nešlo jen o jemnosti (intonace, mimika), ale i o hrubou gestikulaci, přijde mi, že kdyby Bergman chtěl, mohl ho aspoň tohoto zbavit, i kdyby ho měl nechat zkoušet se svázanýma rukama. Byl to snad záměr? Měl Fjodor - šéf činohry a režisér - působit jako neschopný jediného upřímného projevu? Fakt nevím.

Sečteno a podtrženo, Slepice v Pidivadle je komedií, u níž jsem se na jedné straně celkem dobře bavil, naproti tomu ve mně ale vyvolala otázky, jež vyvolat cílem nejspíše nebylo.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.