Soubor Geisslers Hofcomoedianten se již dvacet let věnuje interpretaci barokního divadla pro současné diváky. Spolupořádá multižánrový festival Teatrum KUKS, baroko všemi smysly. Svůj název odvozuje od jména principála A. J. Geisslera, který v 18. století jezdil se svou profesionální kočovnou trupou bavit na zámek v Kuksu vybranou společnost. Od roku 2014 působí také v pražské VILE Štvanice. 

Za nejpovedenější divadelní útvar považuji inscenaci Ambrosia, která se hraje většinou v kostelech. Během produkce si diváci musí individuálně na vlastní pěst objevit a složit jednu z nejstarších dochovaných jezuitských her na našem území. A kdo se nenaučí písničku, toho klíčnice nepustí ven. Ambrosia měla premiéru v roce 2010 a obrazila několik festivalů. Od té doby se souboru úplně umělecky nedaří. 

Jednou z nejčerstvějších inscenací je Pudr a pudl, aneb Fantastické počátky barokního divadla v Čechách. Navštívila jsem představení konané v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v pražské rezidenci souboru. Fantastické to bylo, ale ne tak, jak si asi tvůrci představovali. Na miniaturní scéně VILY vidíme bílý portál s tradičními barokními architektonickými prvky, dominuje několik barokních oken, zvaných též „volské oko“. V levém i pravém portálu jsou houpačky, na kterých se občas někdo zhoupne. 

Dva osiřelí bratři musí splatit otcův dluh. Po otci jim zbyla jen paruka a krabička s pudrem, běžné barokní rekvizity. Starší bratr Karel Cantanelli (Petr Šmíd) si nasadí paruku, kterou označuje jako pudl. Na mladšího bratra Františka Cantanelliho  (Vojtěch Franců) zbude pudr, a je nasměrován do kláštera, aby staršímu bratru nepřekážel ve světském životě. 

Obyvatelé kláštera, zde Pudr a opat, mají jednoduché mnišské hábity, ostatní mají kostýmy z látky, na které je vzor složený z nejrůznějších barokních andílků a podobných typicky dobových ikon. Někteří protagonisté jsou pohybově zdatní (Bartoloměj Veselý), jiným nejde ani zpěv, ani mluva. Na malém prostoru používali herci mikroporty, ale při tom všem, co po nich režisér chtěl, se ani nedivím. Světelný design byl občas poněkud přeplácaný, tedy, pardon, příliš barokní. Z diskotékového světla, tu červeného, tu zeleného, tu modrého, mi šly oči šejdrem.

Příběh je spletitý a jak z červené knihovny. Starší bratr se ujme výuky zpěvu mladé dívky Marie  (Tereza Bortlová), lekcí se účastní i její matka  Salomena,  majetná vdova z nižší šlechty (Lucie Valenová)  a služka Eleonóra, (Eva Henel Burešová). Starší bratr však potřebuje korepetitora, a tak si vždy z kláštera vyžádá mladšího bratra. Mladší bratr z toho není moc šťastný, má povinnosti v klášteře. Sklíčeného mnicha si všimne opat, který sedí na houpačce, posadí si mladého mnicha na klín a pohoupe ho. Může to vypadat zvláštně, ale na konci se vše vysvětlí. Do hlavního příběhu jsou vkládány podle mého dobře vystavěné a veselé příběhy z dějin divadla. Od jeho počátku jako náboženského rituálu, až po jeho postupné zesvětštění. Na uměleckých školách se snad dějiny divadla ani jinak učit nedají.

Na závěr se ukáže, že bohatá vdova je manželkou otce  Pudla a Pudra, Luigiho Cantanelliho (Bartoloměj Veselý),  který se schovával před světem v klášteře a předstíral, že je opat. Chlapci si vezmou dcerku a služku, a všichni jsou šťastní. Nebo ne? Více však prozrazovat nebudu.

Inscenace je překombinovaná, herci nesehraní, a těžko předpokládat, že se to s reprízami zlepší.