Když si chcete s veteránem popovídat, spíš s vámi mlčí. Jeho výraz je prkenný, mimika minimální… Právě se vrátil z cizinecké legie, kde se toho příliš nenamluví, protože pouštní písek se dostane úplně všude, i do pusy, a mít písek mezi zuby není zrovna nejskvělejší pocit.

Veterán je nová hra Městských divadel pražských, která je v současnosti uváděna na scéně Divadla Rokoko. Scénář ke hře napsal Marek Epstein, který spolu s Davidem Ondříčkem a Mishou Votrubou získal v roce 2012 Českého lva za nejlepší scénář k filmu Ve stínu. Režie se ujal Pavel Khek, pro nějž je to v pořadí třetí příležitost spolupracovat s Městskými divadly pražskými. Představitelem hlavní role, veterána Martina Illése, je mladý herec Tomáš Novotný a jeho hereckou partnerku Sáru Kadlecovou ztvárnila Máša Málková. Ústředním tématem hry je hledání způsobu, jak se vyrovnat s pocitem viny.

Veterán Martin Illés se po mnoha letech služby v cizinecké legii, kam odešel, aby se vyhnul trestu za svůj přečin, vrací domů. Vrací se, aby se pokusil o usmíření. Možná doufá, možná nedoufá, že je čas na jeho straně, lidé přeci tak rychle zapomínají. Prostředkem pro vykoupení jeho viny má být láska, neboť, jak se říká, láska je silnější než smrt. Tak trochu plánovaně neplánovaně se zamiluje do Sáry, dívky z vlivné a bohaté rodiny, se kterou je veterán osudově spjat a která je přesně taková, jaká má dívka z těchto kruhů být: je hezká, milá, citlivá, vzdělaná a sečtělá, ale tak trochu pořád panna, protože má strach. Každý máme svůj. Sára vychází Martinovi vstříc, ale jejich vztah komplikuje Martinova minulost, se kterou se vypořádal po svém, utekl před ní. A přivlekl si ji zase zpátky domů, jako svůj vojenský batoh, který nosí neustále při sobě. Má v něm všechno potřebné pro přežití… a také pár věcí pro zpříjemnění života – malý polní vařič, kalíšek a výbornou praženou kávu –, ale i svoji vinu. Veterán se na celý svět dívá očima vojáka, vůbec si nepřipouští, že jiní mohou vidět jinak. Až díky lásce, citu, který pozbývá v moderní době větší hodnoty, zjišťuje, že život nelze žít jen podle jednoho hesla – Šlapej, nebo chcípni! –, které má pro jistotu, aby nezapomněl, vytetované na předloktí. Zároveň ale zjišťuje, že vydělit se z tak dobře známého světa vystavěného z předem nadiktovaných pravidel, příkazů a zákazů, něco stojí, a spíš víc než míň. Život v misi ho dokonale zocelil. Naučil se žít s pocitem, že smrt je zatraceně blízko, vypořádat se s každým nebezpečím, střílet vším, čím to jde, rychle běhat, prostě být tvrdší než skála, ale tak nějak se nenaučil, jak se vypořádat se situací, která se nedá vyřešit okamžitě a definitivně. Svým návratem zkomplikoval život sobě, ale ještě víc svému okolí, a od toho všeho Martin opět utíká. On přeci tak dobře běhá! Co čekat ve světě, kde se při náznaku prvních potíží bere do zaječích? Kruh se uzavírá a veterán si svůj batoh nese po oběžné dráze života zase o kus dál. Tak mě napadá, není nejlepším způsobem, jak se vyrovnat s vinou a dojít odpuštění, říci prosté promiň? Ale co když to nebude stačit, že?