Osud jí přichystal cestu až ke královskému dvoru, nakonec ale skončila daleko od něj v Blansku. Karolina Meineke ožívá v autorském muzikálu Aleše Kohouta Příběh utajené královny na jevišti brněnského Divadla na Orlí.

Aleš Kohout si ve svém autorském muzikálu Příběh utajené královny naložil pořádnou porci práce: napsal libreto, složil hudbu, ujal se režie a navrhl kostýmy. Muzikál vznikl v Ateliéru muzikálového herectví Sylvy Talpové a Aleše Kohouta. Účinkuje v něm deset studentů, kteří inscenací zahajují absolventskou sezonu. Na jeviště Divadla na Orlí tak přivádějí Karolinu Meineke z Blanska, ženu, která se provdala za budoucího britského krále Viléma IV.

Autor se v dramaturgickém úvodu hlásí k celozpívané formě muzikálu, který se vědomě přibližuje opeře. Takový přístup může nabídnout zajímavý hudebně-dramatický zážitek, jenže tady zůstává spíš u ambiciózního záměru. Melodie příliš nezaujmou a jejich syntetický zvuk občas připomíná spíš výstup hudebního softwaru než propracovanou muzikálovou partituru. Hudba se navíc reprodukuje ze záznamu, což je u díla, v němž zpěv nese téměř celý příběh, citelný handicap. Když se rozezpívá několik herců najednou, jejich hlasy se slévají do jednoho zvukového chumlu a text se mění v rébus.

Zorientovat se v prezentovaném příběhu Karoliny Meineke není úplně snadné. Děj přeskakuje mezi dvěma časovými rovinami a promítané letopočty sice pomáhají, jenže mizí příliš rychle. Historická pohádka se tak občas mění v luštění časové osy. Většina situací se vleče déle, než by bylo potřeba, a místo aby písničky posouvaly příběh kupředu, přešlapují na místě. Postavy přitom dostávají prostor rozzpívat se i nad tématy, kterým by stačila jedna věta.

K nejsilnějším stránkám inscenace patří choreografie Marcely Puldové a scénografie a kostýmy Aleše Kohouta. Scéně vévodí masivní ozdobný lustr, který Kohout vlastnoručně vyrobil z plastových lahví od proteinových nápojů. Recyklace zjevně nemusí být jen o třídění odpadu do barevných kontejnerů. Barevnost kostýmů navíc není samoúčelná. Zelená a modrá symbolizují bezpečí a blízkost, zatímco červená předznamenává nenávist a nebezpečí. Kostýmy tak neslouží pouze k tomu, aby hercům slušely, ale pomáhají divákovi číst vztahy a nálady na scéně.

Pěvecky a herecky se obsazení rozhodně nemá za co stydět. Hynek Mikuš si v dvojroli Ernsta von Linsingena a Gustava Frieseho zaslouží pochvalu za pěveckou jistotu a suverénní zvládnutí obou rolí. Herecky mě zaujal Matyáš Kyncl coby Adolph Meineke. Svým projevem mi totiž nápadně připomíná Petra Štěpána zamlada, který v Městském divadle Brno napsal muzikál  Bítls , v němž Kyncl před přibližně deseti lety ztvárnil jednu z hlavních rolí. Jestli jde o náhodnou podobnost, nebo vyrůstá jeho herecký následovník, to se teprve uvidí. Zbytek obsazení se také rozhodně nefláká. Udržet pěvecké i herecké nasazení po celých 160 minut není žádná sranda. Všichni protagonisté do toho dávají maximum.

Autorský muzikál Příběh utajené královny připomíná osud ženy, která se málem stala anglickou královnou, a přesto zůstává téměř zapomenutá. Jenže mezi akademicky pojatým vyprávěním a strhujícím divadelním zážitkem se Aleši Kohoutovi nepodařilo postavit dostatečně pevný most. Hudba, jež má být srdcem každého muzikálu, působí vlažně. Karolina Meineke si nepochybně zaslouží, aby se její příběh vrátil z historického zapomnění. Odnáší si divák domů především vzpomínku na neprávem opomíjenou ženu, anebo prozření, že silný historický námět potřebuje víc než talentované studenty a několik let popíjení proteinových mlék?