Švandovo divadlo je třeba pochválit, že se nebojí kontinuálně pracovat s mladými českými dramatiky a uvádět na scénu jejich hry. Hladová země je poetické drama, které má ambice říci něco k dnešní situaci, kdy začíná být stále zřetelnější, že ekologická problematika může být do budoucna klíčová pro další vývoj lidstva.

Hra Davida Košťáka není špatná, nebezpečí, že to bude jen obyčejná ekologická agitka se celkem vyhýbá zahalením do mysteriózního hávu. Situace města, které se kvůli těžbě v uhelných dolech postupně hroutí samo do sebe, disponuje atmosféričnosti, jakousi předzvěstí apokalypsy. Co se Košťákovi podařilo už výrazně méně, je charakterizace postav. Takový Starosta, který je nejen hrabivý, ale i znásilňuje a vraždí, není ničím jiným než těžce plakátovou figurkou, David Punčochář nemá moc šanci dodat do hry nějaké další roviny. I vztahy mezi jednotlivými postavami jsou  rozostřené, autora zajímaly spíše vstupní teze než mezilidské vztahy.

Režisér Štěpán Pácl inscenaci svým pojetím příliš nepomohl. Z jeviště často zní prázdná deklamace, žánr magického realismu se vytvořit nepodařilo. Expresivně pojaté situace v tom odlidštěném světě působí spíše nepatřičně, než že by dokázaly k divákovi dostat větší množství emocí. Symboly a metafory autora se příliš nesetkávají s režijním uchopením látky.

Ze scénického řešení na první pohled zaujmou bodláky v květináčích, jinak je ale i tohle spíš slabinou inscenace. Nepodařilo se totiž scénicky skoro vůbec odlišit jednotlivá dějiště dramatu.

Říká se, že risk je zisk, obávám se ale, že to v tomhle případě platit nebude. Při třetí repríze se mnou ve velkém sálu Švandova divadla seděla jen zhruba padesátka diváků. O moc lépe se zatím neprodávají ani další dubnové a květnové reprízy. Zdá se, že kombinace nesnadno uchopitelného tématu a neznámého autora diváky odrazují.