Přestože je Franz Grillparzer považován za jednoho z největších rakouských dramatiků devatenáctého století, českému divákovi se na tuzemských jevištích doposud jeho tvorba představila jen velmi zřídka a v poslední době vůbec. Vzhledem k tomu, že se české divadlo rakouským autorům, byť o desítky let mladším než Grillparzer, absolutně nevyhýbá, ba právě naopak, připomeneme-li si jména jako Bernhard, Jandl, Jelinek, Kraus, Musil či Schwab, přišel mi tento fakt pozoruhodný, byť jsem se sám přirozeně s žádným Grillparzerovým dílem dosud nesetkal. Pravou baštou výše zmíněných autorů byla slavná Pařízkova Komedie, kde se pravidelný divák mohl s rakouskou dramatikou seznámit velmi intenzivně. Nyní již několik let Dušan D. Pařízek režíruje v německy mluvících zemí a ve vídeňském Volkstheateru nastudoval rakouský klenot Sláva a pád krále Otakara v titulní roli s hostujícím Karlem Dobrým. Údajně tím využil možnost sdělit, co si sám o Rakušanech a jejich komplexech z vlastní historie a nemožnosti se s ní vyrovnat myslí. Nyní se však díky režisérovi Michalu Hábovi, a také překladatelovi Radku Malému, mohou s hrou plnou překroucených historických faktů seznámit i čeští diváci. Proč si ji však Michal Hába vybral? Jistě ne proto, aby seznámil obecenstvo s dvě stě let starou hrou a tehdejším pohledem na českého krále, jenž vládl před sedmi sty padesáti lety.

Michal Hába společně s dramaturgyní Simonou Petrou text poctivě upravili, přesněji řečeno seškrtali. To bylo jistě nezbytné. V opačném případě by daleko hůře vyvstala na povrch témata, která byla pro inscenátory zásadní. Největší důraz byl kladen na střet dvou mocichtivých panovníků, neskrývaný narcismus panovníka, pro něhož je vládnutí životní touhou, a prezentaci zrady v mnoho podobách.

Zrada je vskutku ve hře všudypřítomná a rezonuje snad v každé scéně a u všech postav, které byly mimochodem také seškrtané, a opět myslím, že velice správně. Již úvod inscenace představuje první proradnost, ačkoliv zde se ještě zrada omlouvá mocenským oportunismem. Král Otakar svoji choť Markétu Rakouskou, jež mu nedopřála dědice, hodlá vyměnit za mladší a politicky přijatelnější Kunhutu Uherskou. Není to však zrada pouze na ženě, ale i na celém rodu. Počátky sváru jsou tak zasety. Další série klamů následují v rychlém sledu. Záviš z Falkenštějna nejprve zneužívá situace, kdy se mu dostane do rukou jistý kompromitující dopis, a poté svými city, které v něm vzplanou ke Kunhutě Uherské, zrazuje samotného krále Otakara, na něhož zase dopadají intriky říšského sněmu, kdy se císařem stává Rudolf Habsburský. Nejimpozantněji působí však zrada krále Otakara na sobě samém. A to ve scéně, kdy před nově zvoleným císařem potupně poklekává a přijímá s největší ponížeností léno Čech a Moravy. Následná apatie krále Otakara, při níž je obeznámen s pravými postoji svých nejbližších, jest jakýmsi klidem před závěrečnou bouří, kdy poslední vzedmutí k boji znamená po slávě i pád panovníka.

Co pro mne bylo velkým překvapením, byla režie Michala Háby. Pominu-li konec představení, text sice upravil, seškrtal, ale vyvaroval se vlastní invence, přičemž to se mi zdá jednou z jeho největších devíz. Vybrané téma vyzdvihnout svým nezaměnitelným způsobem, tak jako ve své divadelní skupině Lachende Bestien, ale také například v Nepříteli lidu, který uvedl rovněž v Divadle Komedie letos. Očekával jsem přímo i oživení archaického textu vlastními řádky, ale Michal Hába kladl důraz spíše na komediální pády, jež zaváněly až trapností, či řevy, které však hru nikam neposouvaly. Možná nejvíce si o pozornost řeklo scénografické ztvárnění inscenace. Mulčovací kůra znázorňující Otakarovo panství či „dřevorubecké pojetí" dodalo hře alespoň jasnou tvář. A jistě bychom našly i další nápady, které by stály za zmínku. Například vyobrazení poníženého Otakara jako číšníka. Dalším překvapením pro mě byla hudební složka inscenace. I zde jsem zvyklý pod taktovkou Jindřicha Čížka na vyšší standard, kdy zvolený styl umocňuje sdělení celé hry a nosný motiv či motivy se dostávají dál než jen na kraj ucha, čímž samozřejmě také vytvářejí podstatnou část atmosféry. Ve Slávě a pádu krále Otakara sice opět zní hudba živě, ale připadalo mi, že slouží k pouhému dokreslení a tentokrát mi zjevně uniklo její hlubší opodstatnění. Pokud tedy nějaké mělo být.

Inscenaci herecky vévodil Martin Pechlát. Skvěle zvládl všechny polohy, jež role Přemysla Otakara nabídla a uvěřitelnost slávy i pádu českého krále tak byla vyobrazena dokonale. Bez velkých gest pak působili přesvědčivě i Ivan Lupták jako Rudolf Habsburský a Radka Fidlerová, která ztvárnila hned tři postavy. Ostatní účinkující příliš věrohodnosti ve svých rolích neposkytli. Na otázku, proč mi to tak připadalo, mám dvě odpovědi. První, že jejich postavy dost možná neměly dostatečný prostor nastínit svoji psychologii a jejich prezentace tak byla jaksi plošší. A druhou odpovědí, která však zahrnuje kompletně všechny postavy ve hře, jest ta, že představovaly pouze historické osobnosti, mnohdy prazvláštně vyobrazené, přičemž jsem si k nim nedokázal najít jakýkoliv bližší vztah. To mi však vyvolává další otázku, která zní, nakolik je sterilita inscenace, alespoň na mne tak působící, vinou autora a nakolik tvůrců. Po přečtení textu bych se sice naklonil spíše k původnímu textu, který i po úpravách zůstal pro mě jen nepříliš zajímavou historickou fikcí, ale pravdou také je, že jsem možná od Michala Háby očekával více literární invence, než vizuální, byť dřevorubecká jízda ve finále potřísněna umělou krví mohla působit jako nespoutaná show. V závěrečné scéně se ovšem režijní mistrovství Michala Háby ukázalo v plném světle, neb Otakarův pád zobrazil absolutně odtrženě od poetiky celého představení, což působilo svěže a příjemně vynalézavě.

Je mi líto, že slavná rakouská hra je pro mě pouze nepříliš zajímavě napsaný příběh o jednom ctižádostivém králi a marně se ptám sám sebe, jaký asi byl pravý záměr toto dvě stě let staré drama u nás uvést. Chtěl si snad Michal Hába vyzkoušet styl německého divadla, ke kterému má jistě blízko? Nezlákalo ho k tomu snad dokonce samotné místo Divadla Komedie, kde více než deset let uváděl německy psané texty Dušan D. Pařízek a českému divákovi tím prokázal obrovskou uměleckou službu? Netuším, byť vím, že Michal Hába je nezaměnitelný režisér a jeho tvorba to také jednoznačně dokazuje, v případě Slávy a pádu krále Otakara tuším, že se jednoduše jednalo spíše především o výběr textu, který mne absolutně neoslovil v psané i hrané formě.