Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Čekání na spasitele
Lukáš Holubec, 19.11.2020

Pátý ročník festivalu Antické Štvanice tentokrát oživil příběh bájné Herkulovy tragédie, tak jak jej sepsal římský dramatik Seneca. Pod názvem Šílený Herkules jej mohli v české premiéře zhlédnout ti, kteří letos v létě zavítali na další díl již zaběhlé přehlídky antických bájí, přičemž tentokráte byli pevně usazeni na svých místech pod Hlávkovým mostem. Dramaturgie se ujala Marie Nováková a režie Tomáš Loužný.

Představení mělo pravděpodobně zaujmout diváka od prvních chvil. To je samozřejmě pochopitelné, a musím přiznat, že se to tvůrcům podařilo. Scéna Jána Tereby působila v prostoru pod mostní konstrukcí jednoduše, ale funkčně. Uprostřed dění se ujala konstrukce jak vytržená z lesa včetně studánky, boční schodiště z jedné strany a pódium pro hudební složku inscenace na straně druhé nejen nerušily, ale nenuceně zapadly do místa děje, kterým byly řecké Théby. Základem energického úvodu představení však bylo jednoznačně rapové duo PAST. V mnou viděné repríze společně s Danem Kranichem vystupoval Filip Šebšajevič, který jak se říká, především hutnil basu. Rozhodně však působili kompaktně a jejich podoba antického chóru byla dle mě dobrou volbou. Rapový doprovod Dana Kranicha, který se pro diváky stal i jakýmsi vypravěčem a posouval dění na jevišti dále, jsem sice kvitoval, přesto si však myslím, že de facto totožný nápad v nedávno uvedené inscenaci Jihočeského divadla Zadržitelný vzestup Artura Uie byl o něco lépe zpracován.

Zatímco hudba a scéna v první části představení splnily svoji roli, samotné tempo inscenace se rozjíždělo jen velmi pomalu. Problém jistě nebyl v hercích, kteří také předvedli již od úvodních chvil dobrý výkon, ale buď v samotném textu, nebo jeho úpravě, případně dramaturgii. Zkráceně bych to mohl popsat tak, že první polovina představení byla jen úvod do děje a čekání na Něho, protože teprve až když se na scéně objevil samotný Herkules v muskulaturně obdivuhodném pojetí Tomáše Dastlíka, začala mít hra nejen spád, ale také náboj, myšlenku i poselství.

V době, kdy Herkules ve světě plnil dvanáct let dvanáct přetěžkých úkolů, jakými bylo například zabití Hydry, chycení kerynejské laně či krétského býka nebo přivedení strážce podsvětí trojhlavého psa Kerbera, jeho žena Megara se společně se svými dětmi a nevlastním otcem Herkula Amfitryónem schovávala v chrámu před novým vladařem Théb Lykosem. První dramatickou situací inscenace byl příchod tyrana Lykose, jenž vyžaduje po Megaře poslušnost, přičemž sám je vrahem jejího otce. Ta sice vzdoruje, ale všichni přítomní, čímž myslím kromě Lykose nejen všechny účinkující, ale i diváky, však už netrpělivě očekávají příchod spasitele, válečného hrdinu Herkula.

Jestliže některé diváky úvod představení nezaujal působivou hudbou, scénou či kouřovými a světelnými efekty, pak příchod Herkula si troufám tvrdit už tak učinit musel. Majestátní entrée očekávaného hrdiny, jenž se prezentuje jako zápasník či snad boxer, který zdolal celý svět, se tvůrcům náramně povedl. A svůj nezpochybnitelný díl na tom měl také Tomáš Dastlík působící dojmem, že se pro tuto roli snad narodil. Po nezbytné přehlídce zavánějící narcistním předváděním se pak Herkules plně ujímá otěží nejen nad Thébami, ale i nad celým představením. Následuje zúčtování s Lykosem, kdy je jedinkrát použit i jiný prostor než podmostí. Tvůrci tuto demonstraci síly pojali s vtipem, a přestože se jednalo asi o nejkomediálnější scénu, jemný sarkasmus, příjemně odlehčující inscenaci v těch pravých chvílích, se táhnul celým představením. Snad až na samotné finále, které však o to silněji vyznělo. Tomu předcházelo, a jelikož je již po derniéře nebojím se to prozradit, nerovný vnitřní boj Herkula s Herkulem, jehož výsledkem byla vražda vlastní ženy a svých dětí.

V závěru inscenace se pak alespoň částečně projevila Herkulova psychologie. Po uvědomění si svého hrůzného činu, touží sám po smrti, ale není mu dopřána. Výtečným nápadem se zlatými maskami tvůrci naznačili, že pomoc nepřijde odnikud a obléknutí Herkula do svěrací kazajky jen dokreslilo posttraumatický stres, který na válečného veterána v plné síle dolehnul. Na úplný konec ještě divák dostal odkaz v podobě tance či silového rituálu jedné postavy, jež tímto symbolizovala fakt, že odchodem Herkula ze scény samotné násilí nemizí, ale zlověstně zůstává přítomno. Ani ve studánce umístěné uprostřed jeviště pak nezbyde čistá voda, ale tmavá krev.

Krátce jsem zmínil Dana Kranicha a Filipa Šebšajeviče, který se alternoval s Ivo Sedláčkem, a také v titulní roli Tomáše Dastlíka. Abych tedy zkompletoval obsazení, doplním ještě přesvědčivou Evu Josefíkovou, jež dokázala skvěle skloubit chlad i vášeň Herkulovy ženy Megary, Jakuba Albrechta, který se coby Lykos zhostil své role s neokázalou komikou a Petra Konáše, jenž však v pozici doprovodu Herkula jako Théseus moc prostoru nedostal, respektive nedokázal nějak výrazně do představení zasáhnout. Na závěr si nechávám Herkulova nevlastního otce Amfitryóna. Nerad bych se dotknul Milana Kačmarčíka, ale jsem rád, že v mnou viděné repríze se v této postavě představil Hanuš Bor. Tento divadelní bard působil jako zkušený kapitán týmu a jeho herectví nemělo chyb. Myslím, že i v obsazení tak Tomáš Loužný prokázal svůj talent, který se u něj postupně více a více projevuje.

Letošní Antická Štvanice mě mile překvapila. V době mezi vlnami čínského viru, který pohřbil divadelní jaro a podzim, přišli Tomáš Loužný a Marie Nováková s příběhem, jenž divákovi vzkazuje, že nejen že žijeme v době psychopatických vůdců, ale ještě jim sami tleskáme. Většina společnosti si zvykla na zpupnost mocných a bere ji jako přijatelnou normu. Doufám, že dalšího děsivého podobenství se dočkám zase za rok.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.