Herec a performer Jakub Gottwald se leckdy podílí na novém díle též jako autor, spoluautor nebo režisér. V roce 2019 to byl projekt Ur-fascism, za nějž obdržel Cenu Thálie v kategorii alternativní divadlo. Po úspěšném zpracování této předlohy Umberta Eca uvedl v roce 2022 další zajímavou látku. Životní příběh Růženy Vackové, která byla šestnáct let vězněna komunistickým režimem. Ve svém autorsko-režisérském úsilí ale Jakub Gottwald nepolevil ani v posledních letech. V roce 2023 nastudoval nejprve v Šimkových sadech v Hradci Králové na festivalu REGIONY projekt K prameni, který si vysloužil nominaci na cenu Divadelních novin v kategorii Alternativní divadlo, inscenace věnující se historii, filozofii a myšlení indiánské kultury také získala Poctu festivalu příští vlna / Next Wave v kategorii Projekt roku. Po tomto zdařilém odromantizování představ většinové společnosti čerpajících především z děl Karla Maye a klasických westernů nastudoval v loňském roce Jakub Gottwald text z pera dramatika Ondřeje Novotného o životu a díle Přemysla Pittera, protestantského kazatele, který by mohl být velkým vzorem pro dnešní společnost. To má zajisté společné právě se zmíněnou Růženou Vackovou. S oběma osobnostmi se může divák seznámit v Synagoze na Palmovce, kde inscenace Spis / Růžena Vacková a Kazatel: Přemysl Pitter spolek Krajinou přílivu uvádí.

Jakou osobností byla Růžena Vacková se divák této postavy neznalý, a který se ani před představením nedovzdělal, může dozvědět po konci produkce z originálního programu. Já zde jen ocituji sám sebe z blogu k jiné inscenaci věnující se této mimořádné bytosti. Růžena Vacková byla archeoložka, kunsthistorička, a teprve jako druhá žena v české historii byla jmenována profesorkou. Její odvážný život málem skončil již v roce 1945, kdy byla zatčena a odsouzena k trestu smrti mimo jiné za ukrývání vysílačky protinacistického odboje. Jen konec války ji zachránil před popravou, což bylo štěstí, které její bratr a švagr neměli. Po této strastiplné etapě života konvertovala ke katolické víře, jejímž důsledkem byla i osudová setkání například s knězi Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou. Poté co svoji statečnost potvrdila podpořením protestního pochodu studentů v únoru 1948 svojí účastí, bylo jasné, že neunikne tvrdému trestu nastupující totality. Stalo se tak v roce 1952 v procesu Mádr a spol., kdy byla odsouzena k 22 letům odnětí svobody. Ve vězení pak strávila 16 let. Přesto nebyla nikdy zlomena, a po propuštění se zapojila do aktivit spolku K231. Později se stala i signatářkou Charty 77 a organizovala bytové semináře. Zemřela v roce 1982.

Pro inscenaci Spis / Růžena Vacková je důležitý jeden faktor, a sice divákům tuto mimořádnou ženu představit nevšedním, nápaditým a jedinečným způsobem. Přirozeně tedy nečekejte klasickou činohru, ať už z pohledu postupů, používání prostředků či hereckých projevů. Představení začíná před Synagogou na Palmovce. Divákům, jejichž počet je na tento projekt omezen, a tudíž je každá repríza poměrně komorní, čte Jana Hauskrechtová jakési zamyšlení nad údělem herce či samotné postavy. Smysl tohoto intra divák pochopí pravděpodobně až později, ale rozhodně se nejedná a nahodilý úvod. Po přečtení už se návštěvníci seřadí do řady a vstupují do synagogy samotné. Tichý a snad v každé roční době mrazivý prostor rozehrává svoji nikoliv nepodstatnou úlohu už v jejím počátku. V něm postupně každý divák předstoupí ke stolu, jsou mu vzaty otisky prstů, obdrží osobní spis a je usazen. 

Představením proplouvají dvě roviny divadelního zpracování. Jednak je to textová koláž stávající se z dopisů Růženy Vackové, jejích filozofických úvah a myšlenek, a pak sled scén, do nichž je pro silnější prožitek zapojena buď část diváků nebo všichni. Zde hned nutno dodat, že se nejedná o imerzivní divadlo, ale o velmi citlivé a bez nátlakové použití obecenstva pro autentičtější vyznění výsledného scénického tvaru. Divák je vtažen do inscenace, tak aby působil jako spolutvůrce. Může tak být součástí soudního procesu nebo třeba už jako vězeň drhnout rýžákem podlahu. Jedná se ale spíše o jakýsi kompars, takže nepříjemnost z výraznějšího zapojení se je minimální. Možná pouze vybraná čtveřice, která slouží jako loutky pro ztvárnění jisté pohádky, se musí účastnit více individuálně.

Jakub Gottwald pojmul projekt Spis / Růžena Vacková s důrazem na výtvarnou složku. Pravděpodobně i z tohoto důvodu ztvárňuje hlavní postavu jinak scénografka Jana Hauskrechtová. Z hereckého pohledu působí příjemně civilně a přibližuje tak divákům Růženu Vackovou jako obyčejnou ženu, byť s nezaměnitelnými morálními kvalitami. Své výtvarné nadání pan Jana Hauskrechtová nejvíce projeví kresbou portrétu uhlem na podlahu. Tento rychlý a krásný zrod malby je jedním z nejsilnějších momentů v představení a přirozeně dostatečně vyniká i tím, že bere do hry působnost prostoru synagogy. V několika dalších rolích se objevuje Hynek Chmelař a Jakub Gottwald, ale nemálo prostoru dostává i tuším že devět účinkujících, kteří sice nemají herecké zkušenosti a výbavu, ale nejenže působí o to více autenticky, ale příjemně souzní s diváky, kteří inscenaci spoluvytváří také.

Tvůrčímu týmu se podařilo velmi nenápadně vytvořit dosti sugestivní inscenaci, které představuje Růženu Vackovou takovou, jak si její velikost zasluhuje, tedy divadelně originálně a textově citlivě. Divákovi také poskytuje možnost k hlubšímu zamyšlení. Nevím, zda se nabízí přímo slovo katarze, ale rozhodně návštěvníka představení dění kolem něj nenechá netečným. Spis / Růžena Vacková má také solidní míru pravděpodobnosti, že když odchází divák ze synagogy s fyzickým spisem Růženy Vackové, který slouží rovněž jako program k představení, pod paží, zůstanou mu právě předané myšlenky ještě dlouho v hlavě a možná se i usadí v nitru, odkud už zaslouženě nikam a nikdy nezmizí. Podobně jako Růžena Vacková má tak člověk možnost poznat celou hlubinu tmy. Sice zprostředkovaně a jen částečně, ale to vůbec není málo.