Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Cesta do hlubin hercovy duše
Lukáš Holubec, 9.4.2020

Inscenace nezávislé umělecké platformy Studio Rote Zjevení pudla měla premiéru v rámci festivalu ...příští vlna/next wave... v září 2018 a její životnost se nakonec ustálila na sedmnácti měsících. Mě její zhlednutí míjelo celou tu dobu až jsem nakonec stihl alespoň její derniéru. V každém případě jsem rád, že mne poslední repríza této hry neminula a já jsem tak v době, kdy už se nad divadelním nebem začal pomalu vznášet nebezpečný vir COVID-19, mohl prožít ještě jeden nezapomenutelný kulturní zážitek. Samotného mě překvapilo, že mi Zjevení pudla tak dlouze unikalo, neb předchozí tvorba Studia Rote, a tím i Ondřeje Škrabala, mi přišla pozoruhodná. Neviděl jsem tedy autorskou hru Bunkr v pražském MeetFactory, ani některá scénická čtení, ale již Sebeobviňování Petera Handkeho obsahovalo velmi pozorné soustředění se na text, které potom Ondřej Škrabal ještě zdokonalil v Královně Duchů Elfriede Jelinek uváděnou v A studiu Rubín. V mezidobí mne pak zaujalo monodrama Tu noc těsně před lesy Bernarda-Marie Koltèse, v němž se pro změnu ukázalo dobré vedení jediného účinkujícího. Zjevení pudla pak obsahovalo obě zmíněné kvality. Důraz na vyznění textu a pečlivá hra jednoho herce. Výsledkem je pro mě zatím nejlepší inscenace, jež byla uvedena pod hlavičkou Studia Rote.

Zásadní roli pro mocný zážitek z návštěvy představení pak hrál prostor, v němž se Zjevení pudla uvádělo. A nemyslím tím jen hereckou šatnu, v níž mohl divák takřka nasát vůni divadelních vnitřností, ale samotné Divadlo Komedie. Martin Pechlát, jak známo, byl jednou z hlavních tváří Pražského komorního divadla v desetileté éře Dušana D. Pařízka, takže se jednalo o symbolický návrat do míst, na nichž toho tolik jistě nejen umělecky prožil. A musím rovnou doplnit, že jeho herectví ve Zjevení pudla bylo návratem navýsost důstojným.

Ondřej Škrabal údajně napsal text Zjevení pudla přímo pro Martina Pechláta. To by potvrzovalo nejen místo nastudování a uvedení, ale také fakt, že momentálně je jednou z aktivních rolí Martina Pechláta Faust v Národním divadle. Zjevení pudla totiž z Goethova dramatu vychází. Ač to ve výsledku není příliš důležité, je toto spojení minimálně divadelně sympatické.

Ve stručnosti je text hry o hledání umělecké, ale i životní existence. A jelikož je scénář kompletně uveden v programu k představení, mohl nebo vlastně i může si člověk v něm listovat, číst, studovat a objevovat tak jeho kvality. Já si jej pochopitelně přečetl až po zhlédnutí inscenace a překvapivě stále si kladu jednu otázku a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Kdyby jej režíroval někdo jiný než autor, případně hlavní roli nastudoval jiný herec, zasáhlo by mě to natolik? Z textu totiž necítím takovou sílu, jako mělo představení samotné. Ovšem právě to potvrzuje kvalitu inscenace. Rozhodně se podařilo z nenápadného textu stvořit výtečné výsledné dílo.

Děj se odehrává bezprostředně po nepovedené repríze Goethova Fausta v herecké šatně, kam doslova vtrhne představitel titulní role s neskrývanou nelibostí, že jedna konkrétní situace zkazila celé představení a odsoudila tak hru ke stažení z repertoáru. Následujících padesát minut pak divák stráví na dotek s oním hercem. Nejprve se monolog zaobírá především samotnou divadelní prací, rozklíčování jednotlivých zaměstnanců a jejich náplně práce, včetně té záhadné, schované pod pojmem produkce. Poté pokračuje promluva rozborem té konkrétní situace, jež nastala a vše zkazila. Jedná se o záměnu černého pudla za bílého v jedné scéně. Monodrama pak ve své poslední třetině sklouzává k bytostným myšlenkám o pochybnostech nad sebou samým, odhaluje hercovu samotu, umělecké a existenční hranice a spěje k finále, které sice nepůsobí velkolepě, nemá možná onen očekávající strhující efekt, ale je velice uvěřitelné a spíše překvapí svojí přirozenou všedností.

Inscenace má sílu diváka připoutat ke svému průběhu a hercův příběh si tak říkajíc odžít s ním, ale má také několik silných momentů, v nichž se postava odhaluje buď na kůži, pokud bych měl být popisný anebo na dřeň, pokud bych chtěl zdůraznit hloubku, kam až se divák může dostat. Těmi situacemi může být hra s páskem představující psí obojek či úvaha o citlivosti nosního ústrojí, ale především je to sonda do hercovy duše skrze jeho nespavost, jež odhaluje divákovi hlavní trápení postavy.

Zjevení pudla je jednoduše dobře odvedená práce. Ondřej Škrabal si napsal text, jemuž rozumí, a který jistě vzniknul z jeho niterných pocitů z prostředí, v němž pracuje. Vsadil bych se, že už při psaní scénáře v hlavě jasně viděl, jak bude inscenaci prezentovat. Zvolil ideální prostředí, které nepotřebuje de facto žádné další rekvizity, protože je samo o sobě všeříkajícím prostorem. A hlavně vsadil na toho nejlepšího protagonistu. Martin Pechlát předvedl, a jistě nejen na mnou viděné derniéře, absolutně bezchybný výkon. Skvěle využíval důvěrně známe prostředí herecké šatny, kontakt s diváky držel v únosné míře, a především ukázal, proč jej řadím k nejvýraznějším hercům své generace. Proč? Dokáže totiž v rychle se střídajících situacích zahrát jak parodický výstup, tak během chvíle přepnout a nabídnout emotivně vypjaté okamžiky podávané ale civilně a bez jakéhokoliv dalšího nánosu pocitů. Ano, tohle zjevení se povedlo.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.