Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Domeček plný buzniček
Lukáš Holubec, 28.2.2020

Divadlo Letí slaví v letošním roce úctyhodných patnáct let své existence. Dovolím si tvrdit, že pokud se lidé, kteří tímto nezávislým divadlem prošli nebo jsou stále jeho součástí, ohlédnou za svojí prací, mohou na ni být právem hrdí. Jsem dokonce přesvědčen, že mezi divadly věnující se s takovouto iniciativou, nadšením a důsledností pouze současným textům, je Divadlo Letí absolutní špičkou. Není tedy překvapením, že jubilejní sezónu obohatí aktuální repertoár tři nové, původní hry, z nichž ta s názvem Homo 40 je první z nich.

Jejím autorem, byť pod scénářem je podepsán spolu s kolektivem, je šéf činohry Národního divadla Daniel Špinar a sám potvrzuje, že inscenace Homo 40 je třetí díl jeho volné trilogie zabývající se problémy gay komunity. Žel jsem již propásl možnost vidět jak hru Homo 06 aneb Hoši byli toho dne poněkud neklidní, tak i Dresscode: Amis & Amil. Beru tak Homo 40 především jako samostatnou inscenaci s vlastní aktuální výpovědní hodnotou. Ačkoliv mi nedá srovnávat ji s jinými kusy Divadla Letí, jež se věnovaly LGBT tématice. Konkrétně s hrami Po Fredrikovi a Small Town Boy. V porovnání s nimi schází Homo 40 především jedno jediné, hloubka. Pokud se ale podíváme na obsah hry podrobněji, zjistíme, že snad ani takové ambice neměla. Její přednosti jsou dozajista jinde. A jelikož se jedná o klady více než zaznamenáníhodné, rád jich pár zmíním.

Tím prvním je vlastně celý inscenační tým. Jedná se však nejen o výtečné tvůrce, ale také v důsledku o skvěle sehranou partu, kdy režisér a zřejmě hlavní autor hry Daniel Špinar ví, co chce říct, dramaturg David Košťák ví, jak to poskládat dohromady, aby se jednalo o plynulé představení s minimem hluchých míst, Linda Boráros tomu zase dodala trefně hravou výpravu a herci Tomáš Kobr s Michalem Kernem pak energické nasazení a přirozený vtip. Oba navíc již společně účinkovali v několika inscenacích, takže jejich spolupráce je příkladná. S režisérem Danielem Špinar mají také své zkušenosti, například ve společném působení ve hře Domeček pro buzničky Marka Ravenhilla, po němž je mimochodem pojmenována cena za nejinspirativnější českou inscenaci nového textu, jež uděluje Centrum současné dramatiky, jehož je Divadlo Letí součástí. Možná tou nejkouzelnější složkou Homo 40 je pak mimické, pohybové a taneční mistrovství Radima Vizráryho.

Dalším kladem inscenace je, že se jedná o nekompromisní divadlo. To tvoří jakési pásmo krátkých příběhů gayů stářím kolem čtyřicítky. Kromě některých pohybových a tanečních čísel se jedná i o jeden velice prožitý stand-up, ale všem situacím a rovněž tak celé inscenaci vévodí komunikace na mobilní aplikaci Grindr, která je určena výhradně pro LGBT komunitu a je dokonce o několik let starší než její heteroverze Tinder. A jak jsem zmínil, žádné bariéry a kompromisy v inscenaci nehledejte, takže divák by měl být připraven na 100% věrohodnost komunikace, jejímž jediným účelem je sex. Ať už jeho popisování nebo domlouvání se na něm. Velice kvituji, že tvůrci nepřipravili žádnou light verzi, neboť divadlo by se přeci jen mělo snažit ukazovat život takový jaký je.

Scéna je tvořena dvěma prostory. Na jedné stojí roztomilá zmenšenina bílého domečku, ovšem jinak funkční. Také je bezezbytku využitá, ať už se jedná o interiér, který je však divákovi skryt a umožňuje při scénách odehrávajících se uvnitř publiku rozproudit vizuální fantazii, ale hraje se i na střeše či na verandě na níž je rovněž umístěn stožár, kam je v úvodu představení vztyčena duhová vlajka. Autor domečku, jakéhosi symbolu idylické gay domácnosti, je Antonín Šilar a jedná se o krásný artefakt. To, že mi tento dům evokoval spíše americký klasický domek, kde u vchodu sedí v křesle s plechovkou piva v ruce v obličeji s nasraným výrazem Clint Eastwood z filmu Gran Torino, beru jako handicap své vlastní představivosti. Druhým prostorem je na scéně volné prostranství, na němž mají tvůrci volné pole působnosti.

Poutavě je také zvolena struktura představení. Samotná koláž sestavená z chatování ze sexuální seznamky by evidentně celou hru neutáhla, a tak je protkaná různorodými scénami. Zmínil jsem například stand-up, což je v Homo 40 vrcholné číslo Tomáše Kobra, kde se na plné koule (tak nějak mi přijde, že tohle pojmenování sem sedí) projevuje jeho komediální a vypravěčský talent. Kdyby se Tomáš Kobr narodil o osm let později, mohlo by vzniknout snad i podezření, že se jedná o reinkarnaci Vladimíra Menšíka. Diváckou popularitu si v mnou viděné repríze vysloužilo i transvestitní pěvecké číslo trojice účinkujících. Ovšem vrcholem pro mě byly chvíle, v nichž patřilo jeviště Radimovi Vizvárymu, jenž dokázal v úchvatných kreacích dodat představení nezbytnou něžnost, křehkost a cit. Ony samotné rozhovory z aplikace Grindr by mohly budit dojem repetice, ale i zde tvůrci nenechali nic náhodně a myslím, že nikoliv nepromyšleně zvolili ke konci představení komunikaci s humorným nádechem, ač se jedná o využití tělesného handicapu. Opět zde ale platí ono ideální – bez kompromisů!

Homo 40 však pro mě byla i přes své nesporné kvality překvapením. Důvodem bylo naprosté nadřazení nevázanosti vycházející ze sexuálních hrátek s hlavním cílem pobavit publikum. V daleko menší míře pak může návštěvník představení hledat jiná vyznění, hlubší výpovědní hodnotu nebo dokonce poselství. Jak jsem již napsal, nemohu tuto inscenaci porovnat s předchozí tvorbou Daniela Špinara věnující se této problematice, ale pokud učiním srovnání se zmíněnými hrami Po Fredrikovi či stále aktuální Small Town Boy, má Homo 40 minimální přesah. Jedná se sice o zajímavý náhled do soukromí určité komunity, ale pokud chtěli tvůrci do inscenace dostat i naléhavost trápení dnešních čtyřicátníků, nemyslím si, že by se to výrazně povedlo. I možná překvapivý postřeh pojmenovávání šikany uvnitř gay společenství je jen zmíněn, ale nevěnuje se mu příliš velká pozornost. Možná to byl ale záměr.

Přesto platí, že je Homo 40 hravá, zábavná a precizně připravená inscenace, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedná se vlastně o jakousi oslavu jinakosti, jež s ohledem na stále nedostatečnou míru tolerance ve společnosti má svůj smysl. Otázkou ale je, zda například konkrétní jedinci závislí na aplikacích Grindr, potažmo Tinder, mají zájem o případnou změnu. A co člověk, který právě oslavil 40. narozeniny a nepropadl pouhé pornografické nezávaznosti? Možná by ocenil hlubší pohled do LGBT komunity, v níž by byli zastoupení i ti lidé žijící méně promiskuitním životem. Holt není Homo 40 pro každého, a tak to asi i má být.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.