Pier Paolo Pasolini byla bezpochyby osobnost italského veřejného života značně kontroverzní. Narodit se v roce, kdy se chopil v zemi moci Benito Mussolini, prožívat plnoletost během druhé světové války, vstoupit do italské komunistické strany, v 50. let přiznat svoji homosexualitu, celoživotně provokovat společnost svým dílem, a nakonec být ve svých třiapadesáti letech zavražděn, to je jednoduše nepřehlédnutelný život. V A studiu Rubín se ujal režisér Ondřej Štefaňák adaptace Pasoliniho knihy Darmošlapové, která vyšla v roce 1955, přirozeně vyvolala skandál, a pod názvem Fakani ji od letošního února servíruje divákům s ambicí, kam by se mohly vyvinout stále narůstající tendence fašistických myšlenek rozrůstající se v současné Evropě alarmující rychlostí.

Toto jistě zajímavé téma podpořil Ondřej Štefaňák tím, že podobně jako Pasolini se jej snaží ukázat na realitě mladé generace. Obrazy italských chlapců, jejichž domov je římské poválečné předměstí, náplní dnů krádeže a noční život plný toulání a utrácení zcizených peněž v hernách, jsou přirozeně aktualizovány současnou společností, jejichž mozaiku pomohly vyplnit rozhovory tvůrců s dětmi z dětského domova v Hoře Sv. Kateřiny a komunitního centra Libuše ve vyloučené lokalitě Litvínova, který založil a vede Petr Globočník. Univerzálnost neutěšené vize podporuje Ondřej Štefaňák tím, že kromě Vojtěch Hrabáka, na něhož by obraz původní románové komunity seděl nejvíce, obsadil do dalších několika rolí Anežku Šťastnou a legendu A studia Rubín Ondřeje Pavelku. Poselství, že nezáleží na věku či pohlaví je tedy zřejmé.

Tvůrčí tým, který kromě autora adaptace, scény a režie Ondřeje Štefaňáka zahrnuje i dramaturgyně Lucii Ferenzovou a Dagmar Fričovou, se rozhodl ponechat formu jednotlivých epizod, které na sebe navazují jen velmi zvolna a nenuceně. Děj se snaží sledovat vývoj hlavní postavy, která je pojmenována Kudrnka, a jež se různě protlouká životem, a přitom jen tak mimoděk dospívá z chlapce v dospělého. Celkem nezáživné stárnutí je protkáno sháněním peněž, většinou nějakým podvodem, a jejich následným utrácením nepřekvapivě často za alkohol nebo hazard. Přirozeně dojde i na otázku prvních sexuálních zážitků. Jednotlivé scény mají občas vyústění tragické, jindy komické a někdy vyšumí do ztracena, což působí poměrně autenticky, byť nijak zvlášť dramaticky. Syrovost je zpravidla zdůrazněna vulgaritou. Inscenace se ze všeho nejvíce snaží zaměřit na sílící pocity zoufalosti postav, a ideálně na ně lapit i diváky.

Na inscenaci je znát, že se snaží promlouvat moderním jazykem a prostředky. Ono by zobrazení italské periferie před sedmdesáti lety asi ani nikoho příliš nezajímalo. Rapová hudba tělesa Hihihahaholky, která vznikla z workshopů mezi divadelníky a dětmi z výše uvedených institucí, mě nezaujala, byť se jistě snažila být v souladu s řekněme poselstvím Fakanů. Ondřej Štefaňák také často ve svých představeních využívá projekce a hru se světly. V A studiu Rubín bych však řekl, že se tentokrát vizuální složce věnovala příliš velká pozornost a často tak pohltila obsah hry. Některá videa mi pak přišla do inscenace takřka nepřirozeně vtlačena a působila jako narychlo zdůrazněný názor. Jako podívaná ovšem Fakani obstojí. Problémem alespoň u mě ale je, že jsem se přesto snažil spíše držet textu a pochopit, proč vlastně dnes po takové hře tvůrci šáhli, jelikož všechna zásadní témata mi přišla upozaděna. Život na sociálním okraji opepřený krádežemi a prostitucí je jistě lákavá záležitost a absence vzorů, na což chtěli inscenátoři evidentně hlavně poukázat, byla více než patrná, ale jako celek mi Fakani přišli jednoduše jako naprosto nezajímavá hra. Předpokládám, že pestré obsazení, peprnější jazyk a audiovizuální složka bude dostatečnou pozvánkou pro především mladší publikum, ale buď jsem už definitivně „boomer“ nebo mě holt jen Fakani minuli.