Jelikož scéna Divadla X10 nabízí pravidelně reflexi současných bolístek či přímo pohrom, není překvapením, že došlo i na environmentální téma. Inscenace Mezní stav autorek Anny Smékalové a Barbary Herz, která se ujala i režie, se pohybuje na rozmezí dokumentárního divadla, grotesky, ale taky se tak trochu dotkne imerzního divadla, byť minimálně, rozhodně ale působí jako apelativní projekt za každou cenu otevřít divákům oči.

 Podtitul Kdo se stará o to, co není vidět? by se dal vztáhnout nejen na téma hry, ale i na její vzniklý tvar. I přes obecnou nenápadnost inscenace se na scénáři podílely dvě desítky lidí z řad entomologů, včelařů, filosofů a dalších oborů. Dramaturgie se ujal zkušený Ondřej Novotný, scénografie pak nápaditá Jana Hauskrechtová a hudby jedinečný Ivan Acher. Nutno dodat, že ani tito divadelní bardi nedokázali výsledný tvar inscenace pozvednout na více než sotva průměr.

 Určitá nerozhodnost jakým způsobem téma prezentovat je z autorů cítit již na začátku představení. Pětice účinkujících je navlečena v hmyzích kostýmech, i když bych neměl opominout ani postavu muchomůrky červené, a začíná úvodní sled přednášek. Těch se naštěstí ujala rétoricky, pohybově i herecky zručná Jana Kozubková, a tak informace o současném mezním stavu především české přírody může divák přijímat s lehkostí, ale také s očekáváním, kudy a jak se bude inscenace vyvíjet dále. Hned zkraje se obecenstvo rozdělí na dvě skupiny. A zde přichází pro mě první nepochopení koncepce představení. Proč jedna část diváků sleduje včelí přednášku a druhá přerod houby mi zůstalo utajeno. Nejedná se totiž o dvě dějové linky, které by se ovlivnily nebo nějak významně propojily. Jde čistě o rozdělení hry. Netuším, jakým zážitkem byla metamorfóza odehrávající se v herecké šatně, ale dvojice včel v podání Jany Kozubkové a Magdaleny Kuntové sice uvolněně a s groteskním nadšením, leč na hranici nudy prezentovaly chvílemi alespoň trochu zajímavé poznatky z hrozeb dopadající na životní prostředí.

 Pravděpodobně nejsilnější částí představení je prostřední pasáž odehrávající se na divadelním baru, kde dostane dostatek prostoru Ondřej Jiráček. Ten také s překvapivým charizmatem dokáže svůj čas bezezbytku využít. Jednoduchou zápletku, a sice zda usmažit moučné červy a následně je pozřít, dokázali tvůrci nenásilně rozprostřít mezi diváky a vtáhnout je do představení. Téma hry zde sice částečně odešlo do pozadí, ale jednak jen opravdu zdánlivě, a pak uvolnilo prostor povedené herecké akrobacii, jež divákům připomněla, že jsou stále v divadle. A to příjemnou a obratnou formou. Navíc tzv. „food záležitosti“ jsou v současné době trendy.

 Třetí a poslední část představení se odehrála opět v sále, nicméně diváci obsadili horní ochoz a z nadhledu tak mohli sledovat finále celé inscenace. To nejprve uvedl ve svém monologu soukromý zemědělec představený pod jménem Ticháček. Strasti člověka pracujícího v tomto oboru přednesl srozumitelně a autenticky. A ačkoliv se jednalo o částečnou mystifikaci, protože účinkující závěrem prozradil, že je pouhý interpret a nikoliv samotný zemědělec, nic to na významu neubralo. Naopak to nastínilo další roviny, které by si mohl divák uvědomit. Následně však všichni sklopili zraky do sálu, v němž inscenace dospěla klopotně do svého konce.

 V souladu se celým průběhem představení se ani finále neobešlo bez sdělení textu hry přednáškovou formou. Bylo však obohaceno hudbou Ivana Achera, která na sebe v závěru strhla takřka veškerou pozornost. A nutno dodat, že hlasitý requiem doplněný o operní zpět působil velkolepě. Jeho praktický či logický význam mi však unikl, na rozdíl od hojného použití lepicí pásky, která hmyz definitivně uzavřela v miniaturním prostoru.

 Rozumím, že dokumentární a hravé divadlo patří na scénu X10. Také chápu, že téma úbytku hmyzu, devastace přírodních postupů a násilného zásahu do evolučního procesu je navýsost důležité. Žel výsledný tvar má nejen značně kolísavou úroveň, ale především až na světlé výjimky neustále balancuje nad jezerem nudy, do něhož občas smočí paty či celou nohu. Takže jak to tak občas bývá, potlesk směřuje spíše k výběru tématu a snaze než k obsahu a formě.