Blog redakce i-divadla

Klid najdete v krmelci
vydáno: 28.11.2018, Lukáš Holubec

Anna Pammrová byla jistě jedinečná, výjimečná a suverénní žena. Svůj životní příběh, nebo alespoň jeho části, sepsala v knize Antieva. A stejnojmennou inscenaci uvedla letos v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí společnost Masopust. Divák má tak příležitost blíže se seznámit s pestrým a nelehkým životním údělem osobnosti, jež by si zasloužila, aby ji společnost vnímala více než jen tu, která si dopisovala s Otokarem Březinou.

Jevištní adaptace se ujala Eva Prchalová, režie Anna Davidová (dříve Petrželková) a dramaturgie Tereza Marečková. Pod jejich taktovkou tak vznikla jevištní báseň na rozhraní groteskna a realismu. Do hlavních rolí byly obsazeny Petra Špalková a Tereza Dočkalová. Troufám si tvrdit, že jedny z nejlepších hereček svých generací, což dle mne na jevišti Eliadovy knihovny v Antievě dokazují.

Anna Pammrová se narodila v roce 1860 v rodině lesního úředníka, matka ji zemřela v raném dětství, které navíc musela následně prožít ve zřejmě přísných podmínkách rodiny své kmotry. Později si odmítla vzít otce své dcery, což bylo jistě v někdejší době velmi těžké. K tomu je potřeba připočíst, že další muž, kterého si později vzala, ji týral natolik, až muselo manželství skončit rozvodem. Poté následovalo téměř čtyřicet let v ústraní lesního srubu. Zemřela v roce 1945. To samo o sobě je životní úděl přetěžký. Dílo Anny Pammrové, a rovněž inscenace spolku Masopust, navíc přibližuje, že toto tvrdé žití musela snášet všestranná bytost, jejíž myšlenky by možná v jiných podmínkách měly větší společenský dopad. Ale zároveň její filosofický pohled na svět musel ovlivňovat její vlastní život. A tak tu máme dvě témata: zaprvé nesnadný životní příběh inteligentní ženy, jež se zásadně vymyká tehdejšímu pohledu na něžné pohlaví a zadruhé podnětné životní dílo emancipované ženy plné bolestných myšlenek. Zatímco první téma je v inscenaci zobrazeno věrohodně, sugestivně, nápaditě a posouvá inscenaci k pomyslné laťce s názvem „Tohle musíte vidět", druhé téma mi nepřišlo příliš rozvinuté, což beru jako největší nedostatek.

Trauma z dětství je krásně zobrazeno kontrastem, kde se setkává výtečné herectví Terezy Dočkalové jako malé holčičky se vší její naivitou a suverénním uchopením postavy kmotry neméně skvělou Petrou Špalkovou. Nádherný příklad, že inscenace je pojatá, jak jsem již napsal, na jedné straně groteskně a na druhé realisticky. Podobně věrně je vypodoben také vztah Anny Pammrové se svým násilnickým chotěm, jehož Marek Pospíchal hraje s primitivní nadřazeností v tehdejší patriarchální společnosti běžné, což opět podtrhává onen nepříjemný fakt, kdy citlivá, inteligentní a hloubává duše je na světě vždycky v nevýhodě. Anna Pammrová tento fakt vyřešila dlouholetou samotou, v níž se naplno projevil její nejen spisovatelský talent.

Nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou složkou je pak scéna a hudba. Jeviště s dominujícím krmelcem připomíná odkaz Anny Pammrové a dvě ze tří jejích životních témat. Těmi jsou ekologie a s ní spojené negativní vidění světa a konzumní společnosti s východiskem v poustevničení čili životu v samotě. Třetím tématem je emancipace a kritika mužské nadřazenosti. Hudba pak podobně jako scéna do poetiky inscenace rozhodně zapadá, ale osobně mi zážitek z představení neumocnila.

Pokud měla inscenace zobrazit existenci Anny Pammrové jako ženy, jejíž polovina života připomínala peklo a vysvobození přišlo až v druhé její polovině, a sice ve splynutí s přírodou a zvířaty, víceméně se povedla. Pokud však měla mít ambice přiblížit existenciální myšlenky a opravdovou velikost Anny Pammrové, nejsem si jist, zda možná i nejednoznačností žánru se tomu tak podařilo. Za návštěvu však Antieva rozhodně stojí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.