Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Les různých věcí
Lukáš Holubec, 11.2.2021

Petrohradská kolektiv je prostor umožňující vznik performativnímu umění s důrazem na vizuální složku. Pod názvem Silva rerum zde v loňském roce ožila i nesmírně pestrá koláž čerpající ze dvou literárních děl jedné z nejuznávanějších polských spisovatelek současnosti Olgy Tokarczuk. Konkrétně se jedná o knihy Denní dům, noční dům a Pravěk a jiné časy. Autorkami Silva rerum jsou dramaturgyně Dominika Andrasko a herečka Ivana Uhlířová, která se v posledních letech čím dál tím více věnuje i režii.

Silva rerum se z latiny dá přeložit jako les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo i domácím kronikám, do nichž byly zapisovány významné politické, rodinné a společenské události, ale také návody, recepty či náboženská poezie. A podobně by se dala stručně shrnout i anotace Silva rerum v Petrohradské kolektiv. Ještě bych doplnil, že Olga Tokarczuk v roce 2019 získala Nobelovu cenu za literaturu za „vypravěčskou představivost, která s encyklopedickou vášní překračuje hranice jako svébytná forma života", z čehož režisérka Ivana Uhlířová vychází. Na jedné straně ponechává v ději citů zbavenou popisnost, na straně druhé však dává v představení velké množství realizovat se hudební a vizuální složce, která pak následně dotváří pozoruhodnou scénickou skici, v níž se skutečnost prolíná se snem, minulost s přítomností, imaginace s realitou. Výsledkem je těžko popsatelný zážitek mnou lacině pojmenovaný jako vnímání poletující duše světa marně však uchopitelnou. Lépe ovšem můj pocit popisuje sama Olga Tokarczuk, kterou zde nechám několikrát promluvit skrze její Denní dům, noční dům.

„Nikdy jsem si nedokázala na ten příběh sama vzpomenout, viděla jsem jen scénu, okolnosti, svět, který ho ve mně zakořenil, jako by ty příběhy byly neskutečné, smyšlené, vysněné, jako by byly pouhým obrazem uloženým v mé i její hlavě, rozmazaným použitými slovy."

Autorky ponechaly na jevišti promlouvat především dvě hlavní postavy románu Denní dům, noční dům. V prostředí vesnice na česko-polském pomezí bezejmennou ženu, jež se sem s pravděpodobnou touhou nalézt vlastní kořeny teprve nedávno přistěhovala, a kterou hraje Johana Schmidtmajerová a parukářku Martu, žijící v tomto syrovém a mysticky působícím prostředí od narození, jež se může datovat snad začátkem dvacátého století. Tu hraje Eva Leinweberová. Třetím účinkujícím je Kajetán Písařovic a spíše než konkrétní osobu, zobrazuje zde mužský element a souhrn všech možných dalších postav. V knize se například vyskytuje alkoholik s andělskou tváří Marek Marek, jenž nemaje na výběr slouží jako přesný popis lidského úpadku.

„Pták v něm byl tedy černý čáp, jen měl spoutané červené nohy a polámaná křídla. Vřeštěl a zoufale plácal křídly. V noci ho budil křik zevnitř jeho těla, strašlivý křik, ďábelský. Seděl na posteli a měl strach. Bylo jasné, že do rána už neusne. Polštář páchl vlhkostí a zvratky. Vstával a hledal něco k pití. Někdy něco zůstalo na dně včerejší lahve, někdy ne. Bylo ještě brzy, obchod byl zavřený. Bylo ještě brzy na život, takže jen chodil ode zdi ke zdi, a umíral."

„Žil jsme jako hovado a jako hovado taky chcípnu."

Jelikož se jedná o scénickou skici, účinkující svůj text mají k dispozici, nicméně musím dodat, že atmosféra je od prvních okamžiků natolik pohlcující, že i přes rezervovaný projev Johany Schmidtmajerové divák okamžitě s její postavou souzní a je jedno, zda text čte či říká s upřeným pohledem do obecenstva. Je to mistrovsky servírovaný projev na první dojem zbaven citové slupky a odhalující tak nitro ženy, jež působí jednak jako vypravěč, ale také jako člověk tragicky toužící po naplnění a pochopení podstaty světa.

„Kdybych nebyla člověkem, byla bych houbou. Netečnou, necitlivou houbou se studenou slizkou kůží, drsnou a zároveň jemnou. Rostla bych na vyvrácených kmenech stromů, zasmušile a vždy tiše, nataženými houbovými prsty bych vysávala zbytky slunečních paprsků. Rostla bych na tom, co zemřelo. Pronikala bych svou mrtvolností až do čisté země – tam by se mé houbové prsty zastavily."

Silva rerum je však také velkým příběhem jedné vesnice. S velkou pomocí vizuální složky inscenace, o níž se ještě zmíním, se divák v útržcích dovídá o historii místa, v němž se na hodinu sám ocitá. Nemohou pochopitelně chybět významné milníky dvacátého století, jenž zásadně ovlivnily celý ráz vesnic v našich krajích. Válka, odsun Němců, zakládání kolchozů a mnohé jiné je zde však v konečné podobě vlastně jen letmo zmíněno a slouží spíše jako připomínka starého světa v kontrastu s dnešní dobou.

„Jednoho večera, když jsme uklízeli z terasy prázdné hrnky od čaje a talířky po zákusku, Marta řekla, že nejdůležitějším úkolem člověka je zachránit něco, co se rozpadá, a ne tvořit nové věci."

Zde však cítím potřebu doplnit, že právě na venkově zakořeněný zvyk zachraňovat rozpadající se věci, ať už se jedná o konkrétní stavby či abstraktní odkazy předků, v důsledku nejen zachovávají starý svět, ale přenášejí jej i do světa současného, nového, jenž však bytostně potřebuje historii, aby na ní by mohl stavět. A taková je postava Marty. Eva Leinweberová ji hraje jako usedlou pamětnici, jež má svou až děsivou mystiku, která se ani tak neprojevuje například ve vypravování o přízraku, jako spíš ve zcela konkrétním pojídáním kohoutů během dvou dní. Marta je také prostředníkem pro postavy, které mají v knize samostatné kapitoly, ale v představení pro ně nezbyl velký prostor. Kromě již zmíněného Marka Marka je jím například Svatá Starosta, bratr Paschalis, který sepsal její příběh, záhadný Franz Frost, jasnovidec Lev, muž se jménem Ergo Sum, který byl na východě donucen pozřít lidské maso, aby se později stal vlkem i čeledínem, bezdětný pár a jejich tragický život či místní hrabě von Goetzen. Zhmotněným tak zůstává pouze postava souseda pojmenovaná Ten a ten v podání Kajetána Písařovice. Avšak poutavě podaným vypravováním z úst Marty se divák o postavách dozví tak akorát, aby mu umožnily utvořit si obecný obrázek vesnice. Pravděpodobně to bude zásluhou umění staré Marty, která chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá a v Silva rerum je alespoň částečně poodkrývá.

„Kdyby člověk neměl duši, netrpěl by. Žil by jako rostlina na slunci, jako zvíře, které se pase na slunečných pastvinách, a proto se s duší v těle, s duší, která kdysi, na samém počátku, viděla nepopsatelnou boží záři, všechno zdá temné. Být odloupnutým kouskem celku, ale pamatovat si ten celek. Být stvořen k smrti, ale muset žít. Být zabitý, ale zůstávat živým. Právě tohle znamená mít duši."

V hodinové inscenaci se samozřejmě obtížně dá jít do absolutní hloubky, ale Ivana Uhlířová dokázala divákům připravit podmínky, aby tak každý mohl učinit. Mám teď na mysli kromě textu a hereckých výkonů práci Terezy Beranové a Nikol Strobach. Výtvarná složka Terezy Beranové je totiž pro vyznění inscenace Silva rerum naprosto zásadní. V komorním prostředí, kde se scénická skica uvádí, sice vynikne extravagantní kostým postavy, již hraje Eva Leinweberová, ale jsou to především videoprojekce, které přímo Tereza Beranová vytváří na meotaru, jež určují nebývale poetický ráz celé inscenace. Zatímco ve většině činoherních představení je výprava jen dokreslení atmosféry, v tomto případě se jedná o rovnocennou složku textu, režii i hereckým výkonům. K tomu je potřeba připočíst rovněž živou hudbu Nikol Strobach. Pro inscenaci je důležitý takřka smazatelný rozdíl mezi snem a skutečností. Vzpomínky za tónů temně plynoucí hudby přecházejí do melancholie, jež však působí odtažitě a překvapivě bez známky sentimentu.

„Jak vypadá svět, když se život stává smutkem? Vypadá papírově, rozpadá se mezi prsty. Každý pohyb se prohlíží, každá myšlenka se prohlíží, každý pocit začíná a nekončí, a nakonec se i samotný předmět smutku stává papírovým a neskutečným. Pouze smutek je opravdový, závislý. Být tam, kde nejsme, mít to, co nemáme, dotýkat se někoho, kdo není. Tento stav má rozporný a přílivový charakter. Je kvintesencí života a je proti životu. Proniká skrz kůži do svalů a kostí, které od této chvíle začínají bolestivě existovat. Ne bolet. Bolestivě existovat – to znamená, že podstatou jejich existence je bolest. Od takové bolesti není úniku. Bylo by třeba utéct mimo vlastní tělo, dokonce mimo sebe sama. Opíjet se? Prospat celé týdny? Být aktivní až do amoku? Nepřetržitě se modlit?"

„Jinak se nemodlili; mysleli si, že Bůh je nelidskou bytostí, nemá nic společného s člověkem a dokonce ani nerozumí lidským modlitbám."

S Ivanou Uhlířovou jsem se s její režisérskou prací setkal podruhé. Už scénická koláž s názvem Mimo zápis vycházející z textů a fragmentů deníkových zápisů Paula Klee uváděných ve Studiu Hrdinů byla svým citlivým pojetím pro diváka těžko uchopitelná a v Silva rerum si myslím, že jde Ivana Uhlířová ještě trochu dál. Směr a cesta je to pro mě nesmírně objevná a nebojím se napsat i jedinečná. A tak pokud dám naposledy slovo Olze Tokarczuk:

„Osou světa jsou opakovatelné konfigurace okamžiků, pohybů a gest. Nic nového se neděje."

musím dodat, že ač to v obecném pojetí jistě platí na tvorbu Ivany Uhlířové to naštěstí nelze uplatnit. Má poklona patří celému inscenačnímu týmu a nezbývá mi než jen doufat, že cesta nekončí. Silva rerum není konec této cesty, ale příjemný ukazatel kudy pokračovat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.