Blog redakce i-divadla

Manželka idiota a idiot hudby
vydáno: 17.6.2024, Lukáš Holubec

Inscenace MEIN GOTT! je první premiérou sezóny 2023/2024, kterou v Divadle D21 pojmenovali Normalizuj(e)me se. Alespoň pro mě pak byla tato novinka velmi očekávanou hrou, a to hned z několika důvodů. Jedním z nich byla derniéra inscenace KRYL – Zmrdtvýchvstání zažít, která proběhla po deseti letech uvádění na konci minulé sezóny. Pro mě, a jistě nejen pro mě, se jednalo téměř o kultovní hru, jejímuž opakovanému navštívení jsem zpětně velice rád. A jelikož by evidentně stesk po tomto kusu nenastal jen u mne, rozhodl se celý tvůrčí tým stvořit hru novou a zůstat tak pohromadě. Dalším důvodem, proč jsem se na MEIN GOTT! těšil, jak malý Karel, byl ten, že hravost tohoto inscenačního týmu bude opět reflektovat osobnost či osobnosti, jejichž životní osudy jsou bezesporu zajímavé a dá se na ně nahlížet různými pohledy. Tím je vlastně dramaturgie Divadla D21 specifická. V současném repertoáru se tak například vyjímají dvě povedené hry o bývalých prezidentech Emilu Háchovi a Edvardu Benešovi, jejichž historická role je kontroverzní. A v minulosti si v Divadle D21 vybrali kromě života Karla Kryla v již zmíněné inscenaci též pozoruhodné životní eskapády štamgasta nedaleké hospody U Holanů, vynikajícího slávistického útočníka Iva Knoflíčka.

Za vznikem hry MEIN GOTT! je kromě autora a režiséra Jiřího Ondry podepsaná i herečka Anita Krausová. Tu osobnost Ivany Trumpové natolik zajímá, že ji při zjištění, že se tato gottwaldovská rodačka, modelka, lyžařka a pochopitelně též manželka Donalda Trumpa jednou setkala s Karlem Gottem, a to při příležitosti, kdy převzali jistou cenu, napadlo, že by mohlo i na pozadí tohoto setkání vzniknout drama, které by udrželo tvůrčí tým z KRYLA – Zmrdtvýchvstání zažít pohromadě. Inscenace má tak dvě hlavní dějové linky, jejichž průsečík je zanedbatelný a nastává až v samotném finále hry, čímž snad neprozrazuji příliš.

Scéna je v malém sále Divadla D21 rozdělena do tří částí. Na kraji je bar, jehož permanentní obsluhu hraje Jiří Ondra, čímž si nenásilně dohlíží na představení. V zadní části je před plátnem dominantou obří gramofonová deska, která slouží mimo jiné i jako prostor pro sjezd na lyžích. Tvůrci však především využívají přední část jeviště, na kterém se odehrávají třeba i mnohé hudební výstupy. Pod touto scénou je podepsaný Karel Czech, jenž má na svědomí i kostýmy, které dodržují retro styl, přičemž nejroztomileji pochopitelně působí obleky slavné komické dvojice Jů a Hele.

Úvod začíná krásně zběsile. Po slovech psychiatra hrajícího ale spíše konferenciéra v podání Jiřího Panzera přichází On. A onen On ihned spouští svými vytříbenými hlasivky song Mistrál. Jestliže jsem napsal On, nemyslel jsem ani tak postavu Karla Gotta, která je jistě právem jednou hlavní tváří normalizace a zaslouží si tak samostatné představení, ale měl jsme na mysli Richarda Fialu, jenž zde mimo své herecké kvality v plné síle projevuje i svůj nezpochybnitelný zpěvácký um. Ten je na takové úrovni, že již po povedeném intru není pochyb, komu bude celá inscenace patřit. Richard Fiala je prostě král, ale ani on by přirozeně nemohl celou hru utáhnout, tak aby nepůsobila jen estrádně, ale měla svůj příběh i poselství.

Jak jsem již napsal, celou inscenací se táhnou dvě dějové linky. Životní příběh Ivany Trumpové je jistě pro mnohé zajímavý, ale notně pokulhává ve své dramatičnosti. Anita Krausová ji sice hraje věrohodně, ať už se jedná o podnikatelské kvality československé rodačky nebo manželské eskapády, které jí přinesl život s Donaldem Trumpem, ale jednoduše jsem z její postavy necítil příslušné charisma. A v průběhu představení ztrácí na dějovou linku s Karlem Gottem stále více a více. Postava Donalda Trumpa je pak podána poměrně dost zkratkovitě, což ale nakonec způsobuje možná kouzlo nechtěného, jelikož plochost a bezvýraznost k této osobě prostě patří. Jiří Panzer se tak ani nemusel tolik snažit, čímž ale nezpochybňuji jeho výkon. Nejvíce v dějové lince o Ivaně Trumpové tak paradoxně zaujme především scéna s matkou Ivany Trumpové, ve kterou se promění herecké kvarteto s babkovskými šátky. Zde je opravdu široký prostor pro komiku, ale zároveň se i nenásilně dozvědět něco více o svého času jedné z nejbohatších žen Ameriky.

Druhá dějová linka není jen životní příběh Karla Gotta. Ten sám by jistě vystačil na celou hru a o spojitosti tohoto zpěváka s dobou normalizace nemluvě. Inscenace se nejprve věnuje Gottovu angažmá v USA v šedesátých letech, následně se naštěstí nevyhýbá jeho vrácení se do vlasti, které proběhlo v roce 1972, kdy Karel Gott koketoval s myšlenkou emigrace. Tehdy vzniklo pevné pouto s tváří normalizace Gustávem Husákem, jenž ze své pozice obětoval do emigrace odejivší podstatnou část naší společnosti včetně kapacit ve vědeckých, lékařských, kulturních a řadě dalších oborech, zatímco bez Karla Gotta si další vývoj normalizace nedokázal představit. Jak je uvedeno v programu, který cituje Milana Kunderu: „Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

K tomuto životnímu zlomu, stejně jako ke stěžejnímu Gottovu prohlášení v Divadle hudby před podepsáním Anticharty, se inscenace věnuje vlastně velice citlivě. Osobnost Karla Gotta v představení rozhodně nevyznívá nijak božsky, a proto se divákovi předkládá vlastně příběh pouhopouhého zpěváka, čímž se tato životní etapa předkládá jednoduše civilně. Ve hře navíc dostává také prostor vznik písně Kam tenkrát šel můj bratr Jan i se svým nejistým odkazem na poctu Jana Palachovi. Tak jako v případě příběhu o Ivaně Trumpové i zde je charakter Karla Gotta nejlépe vystihnut vždy třetí osobou. U Ivany Trumpové to byla komediálně pojatá matka, v případě zpěváka se jedná o jeho kolegy z branže. Co je ovšem bezpochyby vrcholem inscenačních hrátek jsou Gottovy písně. To že jsou interpretovány vynikajícím Richardem Fialou jsem již zmínil, ale ony jsou k tomu přetextovány v souladu s dějem. Jestli je to dílo autora hudba Davida Hlaváče, tak má můj upřímný obdiv.

Inscenace o manželce idiota a idiotovi hudby je hravá, má dostatečnou energii a je důstojným následovníkem KRYLA – Zmrdtvýchvstání zažít, byť bych nerad tyto hry stavěl vedle sebe. Trpí sice za mě nevyrovnaností dějových linek a ani konec není nijak výrazný, ale ne vše může ve dvojici fungovat tak neoddělitelně jako Jů a Hele v podání Hany Mathauserová a Lukáše Šolce. V každém případě si i MEIN GOTT! zaslouží pevné a letité místo na repertoáru Divadla D21.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.