Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Mé srdce bije pro OLDstars
Lukáš Holubec, 10.8.2016

     Dlouze jsem přemýšlel, jak svůj první blog pojmout, a také čemu jej věnovat. Trpělivě jsem si počkal na skutečně výjimečnou divadelní událost. Tou se stal festival OLDstars on the ROUD. Třetí ročník benefičního divadelního festivalu pražské umělecké skupiny OLDstars se opět konal v prostorech augustiniánského kláštera v Roudnici nad Labem a stal se pro mě mimořádným kulturně-společenským zážitkem.

     Měsíc jsem nechal na sebe působit dojmy z druhého červencového víkendu a začal přemýšlet, jakým způsobem tedy blog pojmout. Jako sérii recenzí, cestovatelsko-divadelní zápisník, bohatý tok informací? Nakonec jsem se rozhodl, že tomu nedám žádný řád, a prostě se jen pokusím napsat, co mi uvízlo v hlavě nebo dokonce v srdci.

     Abych se mezi mladými tvůrci necítil tak příliš stár, vyrazil jsem z Holešovického nádraží společně s kolegou Jiřím Koulou, jenž má odžito ještě více dnů, nežli já, a jehož dojmy a pocity si zajisté také budete moct přečíst. Do kláštera jsme to stihli akorát na začátek Bartlettovy hry GAME. Příběh o mladém páru, který se s vidinou zajištění nechá dobrovolně zavřít do obydlí, kde je však k dispozici náhodným střelcům, nám hned na úvod festivalu připravil téma navýsost aktuální. Navíc s velmi nápaditou scénou a promyšlenou režií. Vzhledem k tomu, že se hrálo pod širým nebem a pouze přes zeď u silnice, bylo chvílemi některým hercům hůře rozumět, ale na naléhavosti hry to nic neměnilo. Vynikající výkon předvedl Ondřej Kulhavý a zaujala i dětská postava beze slov v podání Anežky Šťastné.

     Po velmi solidním startu mohlo konečně proběhnout seznámení s areálem a stánkem s občerstvením, který hrál o víkendu stejně důležitou roli, jako divadelní představení. Celkem tedy herečky a herci OLDstars předváděli své výkony na šesti scénách, z nichž dvě byly venkovní a čtyři využily magické prostory kláštera, na jehož podporu putoval výtěžek z festivalu. V útulné zahradě pak vznikl stanový městys.

     Páteční parný podvečer pokračoval a příjemné zchlazení nabídla, kromě pána s pěnou, i kapitulní síň, kde se schylovalo k začátku BENÁTEK POD SNĚHEM. Situační komedie o roztomilém zmatení jazyků bylo označení, které mě skutečně k zhlédnutí této inscenace nelákalo. Co v divadle absolutně nevyhledávám, jsou právě bláznivé komedie plné záměn, frašky, situační komedie... a podobné „zábavovky".  Ovšem už po několika minutách jsem nasedl na uvolněnou vlnu, která mě osmdesát minut vezla na příjemném, a nestydím se napsat zábavném, divadelním zážitku. Ač ne každý divák měl dostatečný výhled, tak jedinečná souhra se musela dostat ke každému. Eliška Vocelová hrála svoji postavu se suverénností jí vlastní, Kristýna Klimešová ztvárnila naivní manželku naprosto věrohodně a pánové Martin Satoranský a Václav Matějovský ke svým partnerkám pasovali zcela věrně.

     Tak jsme se pobavili, a po doplnění tekutin, už jsem se nemohl dočkat hry vždy zajímavého Slawomira Mrožka STRIPTÝZ NA ŠIRÉM MOŘI. Tři aktovky tohoto polského mistra překvapivých point nabídly absurdní sondu do vnímání vnitřní svobody. Ač měly všechny tři aktovky nápaditý průběh, a především vyústění, a Lukáš Ruml byl ve dvou z nich (a hrál jen ve dvou) nepřehlédnutelný, mne neminulo první zásadní očarování. V aktovce s příhodným názvem Kouzelná noc vystoupila Nicol Hrabovská. Možná se vám někdy stalo, že jste někoho na jevišti spatřili, a po vteřině jste byli přesvědčeni, že s ní nebo s ním musíte vidět vše, co je k vidění. Pokud stalo, nemusím se rozepisovat dále, pokud nestalo, jen sotva mne pochopíte. Okouzlení to bylo natolik silné, že už měsíc marně hledám slova, jak bych její herecké působení popsal. Zřejmě to nechám nepopsané. Ono když vás něco zasáhne do srdce, a není to akutní infarkt myokardu, tak je lépe si to nechat pro sebe. Nicméně všem hlasitě doporučuji, choďte na Nicol Hrabovskou!

     Očarován jsem rychle doplnil kelímek tekutinou, jež navozuje štěstí, a vyrazil opět do kapitulní síně na autorskou hru českého dramatika Oskara Bábka TORPÉDO PRO TEBE. A možná jsem viděl absolutní vrchol celého víkendu, byť ne vše lze srovnávat. Ovšem necelá hodinka setkání dvou mužů ve vlaku, které spojuje jistá záležitost, byla nejen sepsána s detailní pečlivostí, ale zahrána s naprostou bravurou. Jan Búrik byl jako svědek cestující v nepříjemné kocovině na svatbu věrohodný, ale Richard Juan Rozkovec v postavě druhého muže, o jehož roli ve hře se z důvodu utajení pointy nechci rozepisovat, byl jednoduše excelentní. Takhle civilně, a přesto s neuvěřitelným nadhledem může hrát jen velký talent. Aspoň nebudu podezírán, že nadržuji ženám, když se vší vážností napíši, sledujme hereckou dráhu tohoto charismatického mladíka.

     Obloha se zatáhla, půlnoc se blížila, všichni byli odehnáni od stánku s občerstvením na zahradní scénu a schylovalo se k první premiéře festivalu. ARKÁDIE. Na necelou hodinu jsem opustil svoji tělesnou schránku a byl vtažen do zapomenutého světa éterických víl s čarovnou mocí. Potkal jsem v něm bytosti podobné Elišce Vocelové a Kristýně Klimešové, které jsem kdysi dávno spatřil ve světě OLDstars, najádu, jež si ve světě lidí říká Tereza Kaucká, dryádu Karolínu Vaňkovou, lesní nymfu, jež mě v budoucnu měla ohromit hereckým projevem a konečně nejhlubší oči všech světů, které skrze své zástupkyně na Zemi, neodolatelné Lucie Gabrovské, ke mně promluvily jazykem, jemuž rozumí jen mé srdce. Pohybová improvizace v klášterním areálu. Et in Arcadia Ego. Okouzlení. Magie...

     Návrat do reality už přinesl jen symbolickou alkoholickou tečku v podobě několika litrů tekutin a následný pokus se ve snech vrátit zpět mezi víly...

     Žlutá a žhavá koule na blankytně modrém nebi mne vyhnala ze stanu a donutila k tomu, abych otevřel festivalový program a zamyslel se nad tím, která představení si ujít nenechám, a které žel nespatřím.

     Po velkopopovické snídani jsem se pohodlně usadil v hledišti u scény v dřevníku a zkusil se přesunout do období protektorátu. Nastudování Kunderových MAJITELŮ KLÍČŮ mi však ten přesun moc neulehčilo. Do hry mne vtáhla až Kateřina Švejdová, jejíž postava nepostrádala na jedné straně zranitelnou křehkost, na druhé pak odhodlání pro odboj. Tomáš Hanus hrál ústřední postavu také celkem přesvědčivě, ale celkově jsem měl ze hry rozporuplné pocity. Přes naléhavost tématu mne nejvíce zaujal skvostně a jedinečně zahraný stojan na telefon v podání Lucie Gabrovské.

     Blížilo se horké poledne a já se těšil na jistotu. Prozatímní dvě uvedení nové hry NOČNÍ ve sklepním prostoru H2O na pražském Žižkově, domovské to scény OLDstars, kterou musíte co nejdříve navštívit, pro mne byly jedním z největších divadelních zážitků letošního roku. Hlavní roli nastudovaly v alternaci Julie Ondračková a Elisa Speváková. Viděl jsem v Praze výkony obou dívek, a tak se těšil, že i v Roudnici se na Noční podívám dvakrát po sobě. Bohužel se po Roudnici proběhl záhadný virus a obě herečky poslal houkavým autem mimo areál kláštera. Uvedení tak proběhlo pouze v jedné repríze a narychlo nastudovaném přeobsazení. Rád bych teď všechny čtenáře upozornil, že se bude chválit, a to hodně. O samotné hře a jejím nastudování jsem se zmínil v krátkém komentáři a kolega Jiří Koula v blogu, s jehož obsahem se víceméně ztotožňuji. Jedna noční služba pracovníka linky důvěry má obrovskou výpovědní hodnotu. Hra má, i například díky skvělé hudbě New Order, spád, ale to co chci hlavně napsat je roudnické provedení. Už v Praze nastudoval Cyril Janeček všechny mužské postavy a ušil si tak na sebe bič, kterým se však nešvihl. Vše zahráno s přehledem. Ruth Schmidtová své postavy také zahrála s maximálním úsilím, Ema Zelená musela dokonce chvílemi zaskočit na lince důvěry, takže i její nasazení bylo úctyhodné, ale jedno jméno si nechávám na závěr. Anna Datiashvili. Už v Praze mne dvě její postavy dohnaly k slzám a podařilo se to i v Roudnici. Správněji bych měl napsat její ztvárnění postav, zahnaných do kouta a blížící se životnímu skonu. Anna Datiashvili však svůj mimořádný talent dokázala rozšířit ještě dál. Zvládla k tomu všemu emocionálnímu vypětí, které její postavy mají, zahrát ještě ústřední roli pracovnice na lince důvěry. Kdybych neměl dojetím podlomené nohy, nestyděl bych se za upřímný potlesk ve stoje.

     Po načerpání energie na slunci a doplnění tekutin v náhradě za slzy, které opustily mé oči na Noční, jsem nesměle usedl na PELIKÁNA. Komorní hru Augusta Strindberga. A zažil jsem největší víkendový rozpor. Přiznávám, že vše, co jsem kdy od Strindberga četl či viděl, se setkalo jen s pramalým mým zájmem. Nevěděl jsem proč OLDstars nazkoušel tuto konvenční hru, ale nechtěl jsem odsuzovat předem, protože, jak je patrné, záběr OLDstars je nepřeberně široký. Chápu, že téma žití ve lži bude aktuální vždy. Rovněž tak lakomý přístup matky k dětem, které svými postoji dožene k zoufalství. (Moje matka toto číst nebude, tak se nemusím cenzurovat.) Jenomže tohle sociálně-rodinné drama mi jednoduše k progresivnímu OLDstars nesedlo. Přesto je možné, že jsem tohle nastudování Pelikána neviděl naposledy. Budu se opakovat, ale jsou věci, které se opakovat mají, neb jsou důležité. Roli matky v tomto nastudování ztvárnila Nicol Hrabovská a tu bestii podala tak úchvatným výkonem, že i přes všechny mé výhrady jsem musel více než uznale zatleskat. Vlastně až nadšeně, protože to byl ale výkon...

     Co jiného, než v dusném létě zalít ústa rezavou vodou, a pak se přesunout do chladivých norských hor a spáchat sebevraždu. NORWAY.TODAY je hra Igora Bauersimy, jež vznikla na základě skutečné události, kdy se mladá Rakušanka a jen o něco málo starší Nor přes internet domluvili na společný výlet na skálu nad norským fjordem a společným skokem ukončili své žití. Před lety byla hra nastudována mimo jiné v Divadle v Celetné, a tak jsem cítil, že budu porovnávat. Ovšem už samotné obsazení OLDstars mi tohle nutkání rozprášilo. Dívku směřující k sebevraždě zde ztvárnily hned tři herečky, což byl jistě zajímavý režisérský nápad. Dominika Lippertová, Tereza Kaucká i Kristýna Klimešová vdechly postavě každá něco jiného, ale udržely ji jako celek. Martin Satoranský si postavu zmateného chlapce připodobnil ke svému jemně komickému talentu. Chvílemi tak sebedestruktivní téma odlehčil. Rozhodně to nebylo špatně, ale já bych raději viděl provedení držící se více předlohy.

     Po chladivé expedici za předčasným ukončením života jsem byl u stánku s občerstvením informován nadějnou herečkou Julií Ondračkovou, že její účinkování v blížícím se uvedení Revizora se konat nebude, byly mi představeny boty, v kterých ji ten den na jevišti neuvidím, a ještě začalo pivo pěnit hrozivým způsobem.

     Tolik nepříjemných zjištění téměř v jednom okamžiku jsem se pokusil zapomenout usazením se do okruhu židlí, které tvořily scénu k další roudnické premiéře. Anotace hry JMÉNO mi sice náladu nepříliš zvedla, ale vše se změnilo v několika málo minutách. Rodinné drama těhotné dívky, vracející se s budoucím otcem jejího dítěte do domu svých chladných rodičů totiž přineslo, krom originální scény, postupném zapojení se dalších a dalších herců, a částečně i diváků, další pro mne mimořádný objev. Ten má jméno Karolína Vaňková a je to ona, která může za to, že mi stále žíznivá ústa klesla až kamsi ke kolenům. Její naprosto ztřeštěná sestra hlavní těhotné postavy všechny zcela zastínila svým suverénním výkonem, až mi ostatních účinkujících bylo líto. Tento objev se zase podobal mým některým zjištěním, kdy jsem si říkal „Není to prostě jen shoda charakteru postavy a herce a takovýto výkon v jiné roli již nepodá?"

     Tuhle hříšnou myšlenku jsem však mohl opustit jen několik minut po konci představení, neb jsem se přesunul na další inscenaci, kde předvedla Karolína Vaňková výkon beroucí dech. Hra NEVYSLOVENÉ slibovala velký potenciál. Ať už v samotném nápadu setkání mimořádných žen, literárních či historických, které mají co říct, ale nesou si své křivdy v sobě, tak v hereckém obsazení. Původně celkem poklidné srocení žen naruší právě zemřelá postava Karolíny Vaňkové, která svým příchodem rozdmýchá oheň křivd, jenž v každé z přítomných uvnitř duše potají silně hořel. I přes výborné výkony například Kateřiny Kovaříkové nebo Štěpánky Romové jsem byl opět zcela unesen Karolínou Vaňkovou, která svojí energií dávala představení spád.

     Slunce opět zapadlo, desátá hodina odbyla, u stánku s občerstvením víceméně prázdno, téměř všichni hltali právě hraná představení. Já však čekal na hru, kterou znám bez přehánění nazpaměť. Mám osobní slabost pro hru OSIŘELÝ ZÁPAD, jejíž uvedení v Činoherním klubu považuji za zlatý fond českého divadla, a proto jsem byl netrpělivý, jak si s mimořádnou látkou poradí v OLDstars. Přiznávám, že jsem byl naprosto nekompromisní, a cokoliv mi nepřišlo bezchybné, bral jsem se zklamáním. Ovšem i toto nastudování hry Martina McDonagha mi přineslo několik radostí. Jednak vhodně do představení zakomponovaná intermezza o příběhu Kaina a Ábela, a pak výkon Josefa Žárského jako Colemana Connora. Jemu jsem tu lenost, zlobu, domýšlivost a zapšklost naprosto uvěřil. Bohužel kvalit ztvárnění jeho burana ostatní nedosahovali.

     Úderem sobotní půlnoci měl přijít největší vrchol roudnického festivalu. Pocta jednomu celkem známému dramatikovi v provedení jeho hry MACBETH pod nebem plným hvězd. Přesun z Osiřelého západu se lehce protáhl, takže jsem nezachytil začátek představení, ale u tohoto známého příběhu to až tolik nevadilo. Tím spíše, že jsem spíše než příběh sledoval provedení hry. Využito bylo velké množství hereček a herců OLDstars, efektně oblečených do vojensko-maskáčových obleků a využívající  venkovního prostoru bezezbytku. Zaujala mne ústřední dvojice v provedení Barbory Waschingerové a Kryštofa Lepšíka, ovšem že bych byl tímto provedením Macbetha nějak stržen, to bohužel napsat nemohu. Možná to byl pro OLDstars až příliš velký kus, možná se nemusel pojímat tak rozmáchle, ale dost možná už jen chyběla energie, kterou celý víkend stál.

     Nicméně energie se ještě našlo dost a horečka sobotní noci propukla do posledního zbytku síly a poslední kapky piva.

     Pro nedělní rozloučení s festivalem bylo připraveno scénické čtení z deníku mladého kněze, jenž prožil deset let v komunistických lágrech, POVĚSÍME JENOM FARÁŘE. Vzhledem k tomu, že jsem toto mimořádně povedené nastudování viděl již v Praze, zvolil jsem jako rozlučku poslední roudnickou premiéru s názvem MENORA. Příběh o Židovce, která přežila Terezín, je prorostlý myšlenkami o vině, nevině, odsouzení a smrti Ježíše Krista. Spojení na jedné straně reálné krutosti k mladičké Židovce, na druhé straně až politického pohledu na jeden z nejstarších lidských příběhů bylo vedeno citlivě a promyšleně. Jan Battěk a Eliška Vocelová hrají své postavy skvěle, ale Anežka Šťastná, jako mladá dívka donucena k odsunu, ve mne vyloudila zbytky dojetí a soucitu. Symbolicky mi tak ukápla poslední slza za celým roudnickým festivalem.

     Závěrem se sluší poděkovat všem, kteří měli zásluhu na pořádání OLDstars on the ROUD. Vše bylo zařízeno, jak mělo, a svým jedinečným provedením byl festival nejlepší pozvánkou na příští ročník. Tedy děkuji všem, které jsem vyjmenoval, i všem, jejichž jména jsem nenapsal. Nutno ještě důrazně milovníkům divadla připomenout, že OLDstars fungují celoročně a je tedy řada příležitostí prožít mimořádné divadelní zážitky. Sledujte http://www.oldstars.cz. Na viděnou v uměleckém prostoru H2O na pražském Žižkově a v roce 2017 v Roudnici nad Labem. Potkáme se, neb mé srdce bije pro OLDstars.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.