Jedinou premiérou na studiové scéně Divadla pod Palmovkou v letošním roce se stala autorská hra dvojice Lenky Veverkové a Jana Mikuláška pojmenovaná podle ochranného konce chromozomů, jejichž délka má přímý vliv na délku lidského života, riziko nemocí i rychlost biologického stárnutí. Příliš krátká telomera ovšem není pouze o letité posedlosti člověka, jak si prodloužit život. Komorní tragikomedie se věnuje i různorodým doprovodným tématům, z nichž rostoucí vliv influencerů na společnost je zřejmě tím hlavním.

Autorskou dvojici, která se ujala též dramaturgie a režie, ještě doplnila Lenka Odvárková-Hollá, jež se podepsala pod výpravu inscenace. Režisér Jan Mikulášek, který si tu a tam odskočí ze svého domácího Divadla Na zábradlí, se v libeňském divadle představil poprvé. Tento debut mu značně ulehčila sázka na osvědčenou sehranou hereckou dvojici z tamního souboru, a sice Barboru Kubátovou a Jakuba Albrechta. A právě jejich výkony dokázaly zastínit i některá slabší místa v textu, jehož hlavním nedostatkem je pravděpodobně minimální přesah, byť si nastolená témata přímo říkají, aby se šlo o trochu více do hloubky a neklouzalo pouze po povrchu. 

Zhruba hodinové představení sleduje dvě zásadní dějové linky. Ta první se odehrává v čínské laboratoři, kam právě nastupuje mladá vědkyně. Její nadřízený je odměřený a tajemný. Napjaté atmosféře navíc nahrává nejistý konec předchůdkyně, po níž do nové práce žena nastupuje. Zřejmě neprozradím žádné tajemství, když napíši, že se v laboratoři vyvíjí elixír mládí či života. Vzhledem ke zvolené lokalitě jistě nepřekvapí, že bezpečností pravidla nejsou striktně dodržována. Tento motiv by asi sotva utáhl celou inscenaci, proto byla zvolená i druhá dějová linka, která působí více svěže a kontaktně. Hravosti představení pak chvílemi pomáhají i „myší mezihry“ laboratorních zvířátek.

Vztah českého influencera, jenž splňuje kritéria ezoterického guru, a jeho mladé obdivovatelky, má hned několik rovin, což je dáno i tím, že se záhy po seznámení stávají životními partnery. Veskrze nesympatický manipulátor divákům postupně představuje všelijaká moderní „udělátka“, jež ukazují, co všechno u sebe člověk hlídá, jaký dosah má sdílení a kam se posunul boj proti stárnutí v posledních letech. Autoři tím dokáží obsáhnout biohackong a jeho různorodé podoby. Koneckonců lidé si mohou hlídat cokoliv, délku spánku, stravu, pohyb, čas v práci až třeba délku čtení tohoto divadelního blogu. Vzhledem k rozmanitosti všech možných metod a přístrojů se však autoři i díky délce představení této problematiky jen letmo dotknou a slouží jim pouze jako nástroj humoru. To samotný vztah influencera a jeho partnerky je přeci jen zajímavější, přičemž vrcholem možná celé inscenace je situace, kdy novodobý guru pošle na výstup Sněžky v plavkách místo sebe svoji holku, aby následně její zážitek ukradl a pod svým jménem sdílel na sociální sítě. Samotný konec vztahu pak spojuje obě dějové linky, ale absenci nijak výrazného finále neodvrátí.

Příliš krátká telomera má nejblíže pravděpodobně grotesce s ambicí satiricky glosovat trendy kontroly vlastního těla. Vkusně a funkčně využitý komorní prostor Studia PalmOFF, kvalitní herecké výkony a režisérská zručnost Jana Mikuláška včetně jeho tradiční schopnosti pro hudební výběr dělají z této autorské hry příjemnou a zábavnou podívanou. Jakub Albrecht poskytuje svým postavám potřebnou divnost a Barbora Kubátová zase přesvědčivou civilnost a přístupnost. A ačkoliv nejvíce vypovídající o boji proti stárnutí jsou autentické recepty na dlouhověkost reálných starců, určitý nadhled nad stavem současné společnosti inscenace přináší. Osobně mám ze zpracování nastolených témat raději tvorbu odehrávající se v dystopické budoucnosti. Vybavila se mi tak nedávná premiéra knižní adaptace Ladislava Kahudy v Divadle X10 Bytost, ale především část inscenace uváděné před lety v Divadle Na zábradlí podle románu Kaspara Collinga Nielsena Dánská občanská válka 2018-24. To už se ovšem vzdaluji od Příliš krátké telomery, jež jest hra celkem povedená a s určitými kvalitami, ale přesto mi po zhlédnutí nejvíce uvíznul v povědomí pocit, že podobné dramaturgii se v tomto divadle věnuje především Tomáš Dianiška se svými díly. Pod jeho jménem by pravděpodobně byla Příliš krátká telomera vystavena ještě vyšším nárokům. Naopak Jan Mikulášek si mohl odpočinout od své domovské scény a trochu více si zablbnout, než je jeho zvykem. A proč vlastně ne? Příliš krátká telomera si nějakou tu sezónu a upřímný smích diváků jistě zaslouží. Uvidíme, jak dlouhý život jí nakonec bude vyměřen.