Blog redakce i-divadla

Přirozeně živý
vydáno: 1.12.2021, Lukáš Holubec

 Nevím, zda to je neustálými přesuny termíny premiér, kdy některé inscenace navíc byly nejprve uvedeny online a možná ani tolik nesejde na tom, do jaké sezóny titul zařadit, ale faktem zůstává, že v krátké době po sobě uvedli v A studiu Rubín premiéry her, jejichž jmenovatel zdá se být takřka shodný. Dramaturgický tandem Lucie Ferenzová a Dagmar Radová - Fričová je podepsaný pod inscenacemi Osobní FudžiSmrtholka, jejichž výchozí motiv je totožný. A sice jakým způsobem vnímají sebevraždu člověka jejich nejbližší. Po zhlédnutí obou her však musím uznat, že není potřeba obě inscenace jakkoliv srovnávat. Ovšem rozhodně stojí obě za návštěvu legendární malostranské scény.

 Při troše fantazie Osobní Fudži spojuje všechna témata posledních tří dramaturgicky zaměřených sezón A studia Rubín. „S kým žijem?“, „O čem jsme zapomněli mluvit?“ i „Sezona velkého úklidu“. Autoři Lucie Ferenzová a Jiří Ondra se nechali inspirovat knihami Édourda Levé, Jamese Clavella a Haruku Murakami, ale přimíchali řadu dalších primárně japonských vlivů. Kromě tedy již mnou zmíněného motivu si i jasně stanovili prostředí. Přestože na době samé, v níž se hra odehrává, tolik nezáleží, jednalo-li se o rok 2020, byla zvoleno symbolické období „roku zapomnění“. Pandemická doba nám již pomalu vrací uvědomění, že nám všem tento čas utekl sice fyzicky stejně jako jakýkoliv jiný rok, ale s truchlivými pocity, že se „buď nic nestalo“ nebo „jsme o něco přišli“. A určité citové vakuum je znát i u všech postav v Osobním Fudži, byť jejich pocity vychází z jiných příčin.

 Představení začíná sice pozvolným, ale nikoli táhlým tempem. Divák se samozřejmě musí nejprve náležitě vcítit do asijské atmosféry, což mu je umožněno každou složkou inscenace. Scéna Ivy Kanhäuserové je výrazná a odpovídá vizuální hravosti režiséra Jiřího Ondry. Chytře využité promítací plátno, malá bonsai s rozkošnou oprátkou, kimona, to je jen část japonských reálií. Velmi záhy se také dostane ke slovu předváděný recept na sushi. Přičtu-li k tomu specifický pohyb účinkujících, myslím, že atmosféra je nastolena příjemně a hlavně uvěřitelně. Neuspěchané tempo navíc umožní divákovi přijmout charaktery jednotlivých postav.

 Skrze smrti bližního člověka, kterým je v případě Osobního Fudži přítel, partner i spolužák, zjišťujeme jakým způsobem je jeho okolí otřeseno a kterým směrem se v životě dále jednotlivci vydají. Přirozeně navždy ovlivnění fatální událostí, již prožili. Postava, kterou ztvárňuje Jiří Panzner, jejíž jméno pokud si pamatuji dobře je Takahira, je pragmatický student, typický alfa samec. Ve hře je evidentně z důvodu poukázání na silné jedince. Do svého vnitřku nepouští ani další postavy, ani diváky. Všichni se tak mohou pouze domnívat, zda je jeho až bezbřehá věcnost a chladnost přirozená. Často je však ve hře spíše pro využití komického potenciálu Jiřího Panznera, jenž se zá býti také téměř neomezený a rozsáhlý. Velkou příležitost dostala v Osobním Fudži Tereza Švejdová a využila ji v plné míře. Obě dvě postavy, a snad si opět správně vybavuji jména Kumiko a Misaki, pojala maximálně přirozeným způsobem. Ať už se jednalo o dívku, která přišla o svého partnera, kde uplatnila svůj citlivý přístup k bolestivému nitru, jež se z hlubokého otřesu jen těžko mohlo v těle a především duši brzy po takovéto ztrátě usadit, tak i v postavě školačky odzbrojujícím způsobem nenucené dívky, by se dala bezprostřednost Terezy Švejdové v sále doslova krájet. A to nemluvím o jejím hudebním vystoupení. Velmi dobře do herecké party zapadl i Václav Hoskovec, jinak podepsaný pod hudbou k inscenaci. Jeho dívka, a opět si nejsem jist, zda jménem Hitomi, je nenápadnou postavou co do děje. Chvílemi se dokonce může zdát, že je zde navíc a jen z důvodu, aby živá hudba měla i svoji pohybovou stránku, leč své opodstatnění si v představení našla. Úmyslně jsem si nechal na konec výčtu postavu Yoriho v podání Richarda Fialy. Je to právě on, s kým divák, jak se říká, jde. Yori je nejistý, hledá se, svoji plachost se snaží skrývat, ale právě skrze něj můžeme nejvíce pociťovat úzkost pozůstalých a jejich dilema, jak moc lpět na minulosti a nakolik ovlivňuje dění minulé naši budoucnost, respektive naše rozhodnutí kudy, kam a jak dále v životě vyrazit. Zajímavě napsaná postava je ale hlavně také perfektně zahrána. To co v Perníkové chaloupce (čekání na lopatu) loni Richard Fiala poodhalil, a sice že kromě nesporného komického talentu má i dar civilnosti, u níž divák musí opravdovost bezpochyby cítit, se v Osobním Fudži projevuje přesně tak akorát, aby postava Yoriho zůstala stěžejním bodem inscenace.

 Nemalou složkou hry je také erotika. Jedná se například o využití grafiky a kreseb, tzv. šunga, což jsou obrázky zobrazující sexuální praktiky, které byly dříve dávány novomanželům jako návod k použití do života. V Osobním Fudži mohou sloužit i jako paralela, jelikož postavy návod k použití života samotného zoufale hledají. Čistě vizuálně nelze přehlédnout nafukovací panny, slovní chvástání postavy Jiřího Panznera nebo pochopitelně nahoty účinkujících, která však má naštěstí svůj důvod, takže se nejedná o samoúčelnost. Někdy se holt musíte odhalit, abyste získali. 

 U tak těžkého tématu jakým je vyrovnání se se smrtí někoho blízkého, autoři přirozeně hledali správnou rovnováhu. Někdy jim k tomu pomohla ironie a zlehčování, někdy zase nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná audiovizuální složka. Není tajemstvím, že si režisér Jiří Ondra dává na vyznění právě této složky vždy záležet a umí s ní pracovat. V případě Osobního Fudži se však tím až příliš vzdaloval od jinak povedeného textu. Když už divák mohl doslova cítit bezvýchodnost citlivě zahraných lidských duší, byl často praštěn výraznou hudbou nebo jiným efektem. A žel k tomu došlo i v samotném finále, které se tak dle mě ocitlo trochu jinde, než by si Osobní Fudži zasloužilo. 

 Jak jsem však zmínil v úvodním odstavci, Osobní Fudži rozhodně za návštěvu stojí. Herecky skvěle zvládnutá inscenace má svůj potenciál, a pokud dnešní doba dovolí, myslím, že může dalšími reprízami ještě růst. Navíc bych řekl, že i vhodně zapadá do dramaturgické koncepce, která tu v posledních sezónách vzniká a pomalu si sedá. Být součástí tohoto nového repertoáru si Osobní Fudži jistě zaslouží. Je to i přes své téma hra tak nějak přirozeně živá, což mimochodem i hlásá cedule na jednom účinkujícím.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.