Uplynulá divadelní sezóna se v A studiu Rubín nesla ve jménu otázky: „S kým žijem?". Do nové sezóny pak připravilo vedení této scény dramaturgický plán, jehož tématem je další otázka: „O čem jsme zapomněli mluvit?". Nejnovější inscenace s názvem Věci pasuje do obou linií. Řeší totiž nejen společné žití partnerského páru dnešních třicátníků, ale také jejich hlavní náplň bytí s důrazem na konzumní přístup k životu, o kterém jsme pravda tak trochu zapomněli mluvit, byť se nás týká více než palčivě.

Předlohou pro hru Věci se stal knižní debut francouzského spisovatele Geogese Pereca, jenž jej sepsal v šedesátých letech minulého století a nastínil pohled na svět prostřednictvím nakupování, vlastnění a hromadění majetku jakožto zoufalé touhy vymanit se z průměru a dosáhnout luxusu. Adaptace se ujal Vojtěch Bárta a musím říct, že mi jeho úprava přišla maximálně po chuti. Vyhnul se jistě lákavé možnosti zvěstovat skrze text ideje, které jsou mu blízké, a divákovi je tak nakonec předložen materiál, o kterém může přemýšlet a diskutovat, aniž by měl pocit, že jej chtěl autor nuceně směrovat dle svého přesvědčení.

Dramaturgyně Dagmar Radová pak společně s režisérkou Evou Rysovou ještě trochu potlačily možné výrazné zdůraznění kritiky závislosti na věcech a spíše se zaměřily na absurdní vyznění celého počínání ústředního páru. Já tedy nevím, nakolik se podílela Dagmar Radová na finálním tvaru, ale rozhodně jsem z inscenace cítil její dramaturgii, jež mne v posledních dvou letech provází tvorbou uváděnou v A studiu Rubín.

Přestože se jedná o více než padesát let starou předlohu, její aktuálnost je v dnešním světě přirozeně obrovská. Obzvlášť připočteme-li, že Česká republika je z celého bývalého východního bloku zřejmě vítězem, co do pohlcení konzumním způsobem života. Touha střední třídy dosáhnout na co nejokázalejší luxus je všudypřítomná. A ti, kdo na to nemají, se alespoň spokojeně ráchají v zabahněném českém rybníku plném slev a akcí.

Mladý pár, který se začíná zařizovat ve svém novém bytě na ploše 35 metrů čtverečních, ztvárnili Julie Goetzová a Jan Grundman. Přestože se jejich konání projevuje způsobem připomínající dnešní život hipsterské komunity, dá se velice snadno zobecnit na de facto jakoukoliv dvojici stojící na začátku svého společného bytí. Důraz je kladen nejen na pořizování věcí, které jsou v současném mainstreamu nezbytné, ale také na správné budování kariéry a trávení volného času. Inscenace má příjemný rytmus, dění na jevišti je komentováno popisně a svižným tempem hra směřuje k stále patrnější nenaplněnosti a vyprázdněnosti žití postav. Ty si svoji patovou situaci pokusí následně vyřešit opuštěním života ve městě a nastolením venkovské „biopohody".

Zajímavou složkou inscenace je scéna a hudba. A to především z důvodu vzniku. Sám Georges Perec si při svém psaní kladl určité podmínky, které jej měly jazykově posouvat, což převzali rovněž tvůrci Věcí. Ti si nastavili tři podmínky, jež ovlivňují výsledný tvar. Prvním je hudební složka. Skladba Mesiáš Georga Friedricha Händla byla spuštěna společně se startem první premiéry. Jelikož je délka představení kratší než slavné oratorium, každá další repríza začíná v jiném místě skladby. Tudíž jsou a budou všechna uvedení Věcí mít jiný hudební podkres, respektive jindy se odehrávající. Druhou podmínku pak inscenátoři směřovali k pohybu herců. Jasně označené linie, po nichž se mohou účinkující pohybovat, dodávají hře jisté hranice, jež však koresponduje s tím, jak jsou materiálně omezené samotné postavy. Poslední podmínka se pak týká kostýmu pro Julii Goetzovou, který by měl být údajně vždy jiný. Zajímavé zpestření, pod nímž se opět dá představit spojitost postavy s materiální závislostí.

Vedení herců a především téma, které rezonuje se stavem dnešní společnosti, dělají z Věcí inscenaci, jež má nejen co říci, ale rovněž sděluje svůj náhled na současné třicátníky nápaditě, srozumitelně a vtipně. A závěrem dvě malá poselství, jež ovšem netuším, zda jsem si vydedukoval sám pro sebe nebo i možná úplně vymyslel. Ve hře se ani náznakem nenaznačuje, že by daný status quo mohlo ovlivnit případné založení rodiny, což však také naprosto přesně odpovídá smýšlení velké části mileniálů, kteří rozhodně nemají případné rození potomků na předních místech v žebříčku svých cílů. A druhé poselství se skrývá v lustru visícího nad scénou. Připadalo mi, že zobrazuje lidské srdce, ale zda tomu tak skutečně je, na to si zajděte do A studia Rubín. A jestli se i v srdci něco ukrývá, to se možná také dozvíte.