Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Šup a jsme v pekle
Lukáš Holubec, 7.5.2019

V MeetFactory v poslední době sází na dramatizace rozmanitých knižních předloh. Dramaturgie je na této scéně čitelná a přiznávám, že pro mě osobně zajímavá. Ač mají jednotlivé inscenace přirozeně různorodou kvalitu, nedá se lidem, kteří za směřováním divadelní produkce v MeetFactory stojí, upřít sympatickou snahu předložit návštěvníkům bývalé továrny na výrobu skla v nápaditých zpracování závažná témata, jež jsou v jednotlivých knižních předlohách obsažena. Poslední novinkou, kterou na této pražské scéně připravili, je Aluminiová královna, jejíž předlohou je stejnojmenná kniha české spisovatelky, novinářky, humanitární pracovnice a především ženy s velkým Ž Petry Procházkové. Obsah tvoří rozhovory s ženami, které zažívají druhou rusko-čečenskou válku, jsou jejími oběťmi a především přinášejí svědectví o přetěžkém životě, jenž je nesmlouvavě a razantně přeťat ozbrojeným konfliktem, před nímž není úniku.

Pod divadelním textem jsou podepsáni dramaturg MeetFactory Matěj Samec a režisérka inscenace Apolena Vanišová. Nemalý podíl pod výsledným scénářem má zajisté, byť jen odhaduji, také Sijeda Azarová, Čečenka dlouhodobě žijící v České republice, a která také v samotné inscenaci vystupuje. Velkým kladem hry je upozadění politiky, byť téma jistě svádí k prezentování názorů minimálně o ruské agresi. Tomu se však věnuje již celá řada knih, pořadů či článků. Jistým nenásilným předělem je program k představení. Kromě toho, že popisuje historická fakta, obsahuje rozhovor s novinářkou Manon Loizeau z roku 2015, který se věnuje konkrétním postavením Čečenců v současné době (předpokládáme-li, že se za poslední tři roky bohužel mnoho nezměnilo), a jejich přizpůsobení až porobení se v dnešní situaci. A to je již velmi blízko divadelního textu Aluminiové královny. Koneckonců fakta informovaný divák zná, případně si je může dohledat ex-post. O tom, že válka poskytuje ve všech časech nejhorší možné ovzduší pro život, jistě také není sporu, ale jak v takovém prostředí žít nebo přesněji, jak v tomto světě přežívat a přežít? To je hlavní téma inscenace. A jedním dechem nutno dodat, že se jedná o téma silné a existenční.

Vizuálně může inscenace alespoň chvílemi připomínat poslední práci Apoleny Vanišové v MeetFactory, jevištní provedení knihy Fernanda Arrabala Pohřeb sardinky. Scénu společně s režisérkou připravili Pavel Havrda a Johana Střížková, ale na rozdíl od leckdy zřejmě nahodilých surrealistických obrazů v Pohřbu sardinky, které také vytvořili jiní tvůrci, mají jednotlivé materiály, objekty a rekvizity v Aluminiové královně jasný význam. Ať už se jedná o pytle, mýdlo, akvárium či povrch země pokrytý jakýmsi štěrkem. Věřím, že divák dokáže jednotlivé prvky scénografie rozklíčovat. Pomoci mu v tom může i celková atmosféra představení, v němž hraje nemalou roli povedený light design Pavla Havrdy a hudba Michaely Švédové.

Do hlavní role byla obsazena Johana Schmidtmajerová a předesílám, že to byla volba více než trefná. Rozhodně se nejedná o snadnou úlohu. Kromě Elzy, Čečenky žijící přímo v Grozném (pokud si dobře vzpomínám), a která je ústřední rolí, musí Johana Schmidtmajerová obsáhnout také smyšlenou postavu české ženy, jež má ve stejné době narozeniny a její aktuální největší starostí jsou bolesti zubů. Zdánlivě nesourodá dvojice má mnoho společného, ale více prozradit by nebylo vhodné. Nechť si divák prožije jejich trable sám. Já jsem mimo jiné velice rád, že Johana Schmidtmajerová dostala příležitost utáhnout celou inscenaci víceméně sama. Nejenže v tomto dle mne naprosto obstála, ale zároveň doufám, že dostane větší prostor i v dalších divadelních projektech.

Syrové drama složené z každodenních životních situací v místech bolestmi a utrpením sužovaných pojali v MeetFactory s nenápadnou, leč celé představení trvající, neutuchající naléhavostí. Obrovská ženská síla, jež vyzařuje Johana Schmidtmajerová, je sympaticky intenzivním zážitkem. Přesto nepřekoná všudypřítomnou bezvýchodnost, kterou inscenace předává divákovi, včetně nádherně zpracovaného konce. Každý tak může prožít důsledky bolestí bez ohledu na místo, kde momentálně přežívá.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.