Blog redakce i-divadla

Sveřepí šakali ve vile vyli
vydáno: 8.11.2016, Lukáš Holubec

Vždy než vyjádřím názor na danou inscenaci, zásadně nečtu jiné recenze, komentáře, blogy. Přestože svému soukromému pravidlu dostojím i nyní, postřehl jsem, že mnozí ve svých sepsaných názorech odhalili podstatnou část děje. Pokusím se být výjimkou a nic zásadního neprozradit.

Progresivní Divadlo Letí tentokráte sáhlo po textu všestranného britského umělce Philipa Ridleyho. Nebylo to poprvé. Přesně před deseti lety už uvedlo jeho hru Rtuť. K textu samotnému se vyjádřím níže, nicméně hned úvodem bych chtěl uvést, že pro specifické prostředí Vily Štvanice jako by byla tato hra ušitá na míru.

A už jsem níže, tedy u textu. J Nechci skutečně prozradit nic podstatného z příběhu, a tak budu jen našlapovat kolem. Philip Ridley je známý mimo jiné jako výtvarník a autor hororů. A právě výtvarně zajímavě zpracovaný hororový příběh by Tajemná záře nad VILOU mohla být. Ale to by byl jen jeden pohled. Snad neprozradím mnoho, když napíši, že zestručněná dějová linka je následující. Sociálně slabý, manželský pár dostane mimořádnou nabídku odstěhovat se ze svého nuzného obydlí v chudinské čtvrti do nového domu, jenž za určitých podmínek může dostat zdarma. Jedna z podmínek je dům kompletně zrekonstruovat. Mladý pár nabídku přijme, a tím se spustí... Ne, dále nic prozrazovat nebudu, ale jelikož se drtivá většina příběhu odehrává ve vile a jejím okolí, rád bych zmínil, jak krásně si se scénou v tomto představení poradili. Nehraje se jen v prostoru před diváky, ale zapojeny jsou i další prostory vily, čemuž vše nahrává mimořádně poutavá a roztomilá projekce. Navíc po přestávce je místnost využitá opět zcela jinak, a tak scéna rozhodně pomůže vyznění finále celé hry. Takže velký potlesk scénografce Janě Špalové, Jiřímu Roušovi za projekce, Janu Čtvrtníkovi za mysteriózní hudbu a režisérce Martině Schlegelové, jak tuto až filmovou vizuální podívanou dokázala propojit se hrou samotnou.

Údajně se v textu tolik neškrtalo, takže byly divákům předloženy zřejmě původní Ridleyho myšlenky a vážnost sdělení. Přestože se na hru dá dívat jako na thriller, horor či pohádku pro dospělé, jedná se především o naléhavou výpověď, co všechno je ochotna ničím nevybočující rodina obětovat pro své pohodlí, z čehož pak vychází hlavní otázka, zda již jsme propadli konzumu natolik, že jsme pro něj schopni obětovat i duši nebo jít přes mrtvoly. A pokud si odpovíme „ano", tak nastává další otázka, zda máme právo si toto neomluvitelné chování obhajovat vnějšími okolnostmi. Ačkoliv si Ridley vymyslel zajímavý příběh, skrze něhož nám nabízí znepokojivý stav dnešní západní civilizace a výsledná katarze se může dostavit, je dle mého názoru text největší slabinou inscenace. Staví totiž diváky do role, kdy jim je potřeba vše pěkně na podnose přednést. Samozřejmě je potřeba do textu vložit srozumitelně netolerantní postoj k uprchlíkům, abychom náhodou vinou absence vlastní chápavosti neminuli toto autorovo sdělení. Tyto vsuvky, stavící diváka do role osoby, které se musí vše vysvětlit, mi výsledný dojem z inscenace, nebo spíše z textu, pokazily. Ovšem je to čistě můj subjektivní názor, a dle ohlasů z okolí navíc dost možná menšinový či ojedinělý. Jen nemám rád, když se divákovi cíleně ubírá prostor k vlastnímu přemýšlení.

To je však víceméně to jediné, co jsem ve hře vnímal negativně. K čemu jsem se ještě nevyjádřil, jsou herecké výkony. Richard Fiala hraje precizně, avšak v poloze, kdy má působit nejvíce vážně úplně přesvědčivý nebyl. To však je dojem z premiéry a myslím, že svoji postavu ještě pevněji uchopí. Hedvika Řezáčová jako mladá, těhotná žena hraje svoji roli obratně. Na této postavě je nejvíce znát posun v myšlení a vnímání reality, hlavně skrze ní se dovídáme myšlenkové obraty, o kterých hra je. Pokud by jí nebyly do úst vloženy výše zmíněné repliky, kdy nám důvody své změny v chování musí vysvětlovat, byla by jistě ještě zajímavější postavou. Jako pár Richard Fiala a Hedvika Řezáčová fungují jednotně a sehraně. Elizaveta Maximová jako realitní makléřka Mae Fistová vás přivítá již u vchodu, jako drobná, šarmantní, mladá dáma. Ve hře pak, a nikoliv ke škodě, ji hraje jako starší, zkušenou paní. Až prohlédnete, co je Mae Fistová zač, je toto uchopení postavy více než na místě. V inscenaci se Elizaveta Maximová představí ještě jednou, jako Sášenka, ustrašená, zubožená dívenka z východu. Působení této postavy má zásadní vliv na obrat ve hře, navíc zde Elizaveta Maximová ukazuje své všestranné herectví, kde hrají prim role, jež ve vás probudí lítost a upřímný soucit.

Ve Vile Štvanice vytvořilo Divadlo Letí další inscenaci, která si zaslouží velkou pozornost. Díky vizuálnímu pojetí, nápadité režii a přesvědčivým hereckým výkonů vás hra dokáže vtáhnout do příběhu manželského páru, jenž se však postupem času mění v ony sveřepé šakali, kteří ovšem ani tak nevyjí, ale rovnou trhají. A konzumem zdegenerovaná a stále degenerující česká společnost se může podívat do zrcadla. Možná ještě trochu dystopického, ale řádně vyleštěného... Podívejte se pořádně a odpovězte si, kam až byste zašli a za jakou cenu, kdyby se vám mohl splnit váš sen.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.