Téměř deset let stará divadelní hra, která již několikrát byla v České republice uváděna, a to pod názvy Kočka v oregánu a Vincenc, je jak brilantní konverzační komedie, tak drama s nádechem morbidnosti. Především se ale jedná o komorní příběh, během něhož se divák stává voyeurem dvou páru, když se jim dívá obrazně řečeno až do kuchyně, reálně pak do jednoho obývacího pokoje. Autorem je anglický dramatik Torben Betts.

Jelikož se jedná o intimní hru pro čtyři herce, není překvapením, že spolek Kašpar zvolil pro uvedení inscenace Vincenc svoji podzemní scénu v Jindřišské ulici nazývanou Klubovna. Pokud jste ji ještě někdo nenavštívil, věřte, že prostor pro asi třicet sedících diváků působí takřka rodinně nejen z pohledu kapacitního, ale také ze zvyklosti, kterou je zapojení účinkujících do všech ostatních divadelních prací. Herci vás tak osobně uvítají, obslouží za barem a upozorní na začátek i přestávku. Tohoto pravidla spolku Kašpar se mi nedaří nabažit, a to především proto, že se nejedná o strojenou záležitost, ale o nehranou vřelost.

Představení začíná představením partnerského páru Emily a Olivera, kteří se ve svém bytě chystají na návštěvu sousedů. Během tohoto úvodu se dozví divák, proč se přestěhovali z Londýna na sever Anglie, jakým problémům jako intelektuální dvojice čelí, částečně se rozkryje i jejich vzájemný vztah a samozřejmě také důvod pozvání sousedské dvojice do svého domova, ač o tomto páru evidentně nemají valné mínění. Také je hned zkraje patrné, že minimálně herectví Jitky Nerudové a Jana Zadražila bude nadstandardní. A rovnou mohu i napsat, že druhá polovina účinkujících, a sice Eva Elsnerová a Petr Halíček, zde rozhodně nejsou do počtu, ale všichni společně tvoří silnou hereckou skupinu, čemuž pomáhá i velmi důvtipně napsaný text a evidentně i precizní překlad Michala Zahálky.

Text a samotná hra těží jednak z rozdílností dvou páru, tak i z pečlivě skrytých zápletek, které jsou do inscenace pouštěny postupně a pomáhají gradaci celého děje. V tom je silná přirozeně druhá polovina představení. V první půlce je přeci jen větší prostor pro klasickou konverzačku a humor vycházející především ze zmíněné rozdílnosti partnerských dvojic. Jan Zadražil jako Oliver je komicky nejistý, ale též sarkastický. Jeho partnerka Jitka Nerudová je pro změnu přebornice v jízlivosti a odměřenosti. Jako celek působí pochopitelně nadřazeně. Oproti tomu manželský tandem Dawn a Alana svojí nekomplikovaností může využívat lidovější humor, čemuž notně nahrává podání Alana jako fotbalového fanouška s nepřetržitým držením plechovky piva v ruce. Vzdálenost párů nemůže být na první pohled vzdálenější. Tomu nahrávají chvíle, kdy do hry vstupuje politika a společenský pohled na svět. Nicméně jsem již zmínil, že několik zvratů si autor schoval do druhé poloviny představení, takže divák je před přestávkou příjemně připraven na pokračování nekompromisní čtyřhry různorodých kultur, ze které se může vyklubat cokoliv.

Dále jen těžko rozepisovat děj, abych neprozradil více. Oněch několik zlomů má rozdílné charaktery, ale společnou mají nebývalou tragiku. Z toho vyplývá, že v inscenaci postupně ubývá humoru a nabývá hořkosti, smutku a posléze i dojetí. Mnohovrstevný text je dávkován tedy postupně a v pravý čas. Naléhavosti jeho vyznění notně pomáhají herecké výkony, které precizní režií výtečně diriguje jindy převážně herec spolku Kašpar Pavel Lagner. Charisma Jana Zadražila mu umožňuje sázet na něj především v komických polohách, zatímco jeho herecká partnerka Jitka Nerudová působí ve Vincencovi na první pohled nejvíce nesympaticky. Alespoň tedy subjektivně mohu sdělit, že mi její Emily byla vrcholně nepříjemná, což ale uvádím jako poklonu pro herectví Jitky Nerudové, kterou jsem již léta neviděl a pro mě je tedy o to větší zážitek definitivní smazání jejího obrazu v mé paměti, kdy se mi jevila vždy jako křehká a naivní dívenka. Opět tím myslím čistě její role, v nichž jsem ji vídával. Ve Vincencovi je to nádherné a dramatické herectví. To se dá napsat i o výkonu Evy Elsnerové, která však smutek své postavy musela ztvárnit daleko úspornějším výkonem. O to více je nitro její Dawn zranitelnější. A pochválit musím i čtvrtého účinkujícího Petra Halíčka. Jistě, jeho jednoduchostí přeplněný Alan má nakročeno, aby zaujal diváky svojí prostoduchostí, ale ve chvílích, kdy se ukazuje jako bezelstný jedinec s pevnými hodnotami, ukazuje i Petr Halíček své kvalitní herectví, v němž není nouze o různorodé polohy.

Inscenace občas bývá přirovnávána k jiné v Čechách hojně uváděné hře, a tou je Bůh masakru. Je pravda, že černý humor ve společnosti dvou partnerských párů je v notné míře přítomen i ve Vincencovi, nicméně musím přiznat, že těch tragických linek obsahuje Bettsovo dílo daleko více a ve finále je pro mě Vincenc zajímavější a kompaktnější hra s přesahem. Humorem protkaná první polovina inscenace těžící z nenaplněných tužeb a ambicí připravuje živnou půdu pro druhou polovinu představení, během které pak dochází ke skutečné sklizni a po odkrytí všech předsudků zůstávají před diváky čtyři obnažené lidské osudy, jejichž smutek je do obecenstva poslán přesně v míře takové, aby Vincenc poskytl silný emoční zážitek, který jistě jen tak nevyprchá.