V Jihočeském divadle se po podzimní premiéře hry Elity vrhli na další kus, u něhož je třeba zatleskat už jen pro odvahu jej nastudovat. Po nemilosrdném tepání do estébáckých struktur, které definitivně převzaly v naší zemi vládnutí, došlo na faustovský text Václava Havla Pokoušení.

Nápad napsat Pokoušení dostal Václav Havel v roce 1977 ve vazební věznici po přečtení knih Faust od Johanna Wolfganga von Goetha a Doktor Faustus Thomase Manna. Pro mne se tedy jedná o dvě rozdílná díla, ale následný Havlův život a nabyté zkušenosti posunuly nápad k realizaci a zcela logicky jako odraz doby vzniklo Pokoušení. Hra o moci státu, agentech provokatérech a nemožnosti úspěchu postoje „hraní na obě strany" v totalitním světě. S ohledem na zvolené téma ani nepřekvapí, že Václav Havel napsal hru v roce 1985 v jakémsi transu a následně se fyzicky i psychicky zhroutil. To, že se v Jihočeském divadle odhodlali tento i jazykově nelehký kus nastudovat, je hodné uznání. Ovšem zda výsledný tvar nějak výrazně diváky zaujme, si nejsem příliš jistý. Především se obávám, že nebude mít dopad, který v sobě text ukrývá.

V Jihočeském divadle pojali Pokoušení z části až kabaretně, což může na diváky působit sice vizuálně příjemně, ale vzhledem k tomu, že se této formě museli přizpůsobit pochopitelně i účinkující a to způsobem hraním s nadsázkou, upozaďují se hlavní myšlenky textu. Ty zůstávají zřetelné víceméně pouze v dialozích mezi ústřední postavou v podání Petra Halíčka a ďáblíkem v bezdomovském hávu, kterého ztvárnil Tomáš Drápela.

Havlův jazyk byl sice zachován poměrně zdařile, rovněž tak absurdní obrazy především ve scénách z výzkumného ústavu a zahradní slavnosti připomínaly jedinečný rukopis našeho slavného dramatika, ale jako celek vyzněly tak nějak unaveně, bez hloubky. Poměrně zdařilá scéna a kostýmy sice věrně doplnily režijní pojetí inscenace, ale bohužel mi spíš neustále připomínaly snahu odvrátit pozornost od poselství hry. K tomu se dá připočíst i hudba Ondřeje Švandrlíka, která také zapadla do kontextu, ale bohužel svoji průměrností. Inscenace dle mě nenastolila atmosféru, jež by diváka mohla více přitáhnout k sobě. Pominu raději postavu tanečníka, jež byla úplně mimo mé chápání, byť rozumím, že scéna se musí někdy přestavit, a přejdu k hereckým výkonům.

Hlavní postava Foustka v podání Petra Halíčka na mne působila až příliš malátně, chvílemi dokonce rezignovaně, bez patřičného zájmu. Nemyslím si, že by to bylo výkonem samotného herce, jelikož jsem Petra Halíčka viděl už dostkrát na to, abych věděl, že umí skvěle a zároveň nenápadně strhnout pozornost na svoji stranu. Spíše se obávám, že to byl režijní záměr, aby ústřední postava budila dojem unaveného intelektuála, což upřímně ne zcela chápu. V kontrastu s tím ovšem vynikl Tomáš Drápela jako přesvědčivě odporný rarach Fistula. Ač i jeho postava je samozřejmě absurdní figurka, zahraná byla s upřímným zápalem. Podobně zaujat jsem byl před mnoha lety například Radkem Holubem a jeho Smerďakovem v Bratrech Karamazových uváděných v pražských Dejvicích. S přehledem se své role primáře ujal také Jiří Untermüller, který jej hrál jako jakéhosi hodného strýčka, přičemž jsou všichni srozuměni s jeho obrovskou mocí. Vyzdvihnout se jistě dá i výkon Kamily Janovičové, jež naivitu do postavy Markéty dostala věrohodně a stejně tak ji poté zobrazila příjemně nenuceně jako oběť celého příběhu. Žel mi by tak trochu líto ostatních účinkujících, kteří sice zapadli do prezentovaného panoptika výzkumného ústavu bezezbytku, ale vlastně neměli moc co hrát. Snad s výjimkou Věry Hlaváčkové, milenky hlavní postavy, jež neskrývá své manipulativní schopnosti a tím odkazuje k tématům obsažených v Pokoušení.

Musím znovu opakovat uznání, že v Jihočeském divadle po Elitách sáhli po další látce, jež má přesah do dnešní doby. Aktuálnost témat jako například stále silnější moc státu vůči jednotlivci či přetvařování se za účelem možnosti pohodlně splynout s davem je nezpochybnitelná. Inscenace má bezpochyby také politický rozměr, nicméně jsem očekával větší naléhavost a nikoliv naopak přikrytí hezky barevným pláštěm možnost stejně jako v Elitách říznout ostřeji do živého.