Stojíte v moři, voda někde u bradavek a poskakujete jako malé dítě v očekávání další vlny. Tolik radosti jen z mnoha kapek slané vody. U pandemie čínského viru to bylo přesně obráceně. Zatímco jsme si vymáchali držky v první vlně a sotva se nadechli, přišla ještě déle trvající druhá vlna. Teď jsme v situaci, kdy se na horizontu pomalu začíná voda opět vlnit, ale my nedohlédneme, jestli nám opět potopí hlavy anebo to přečkáme bez nepříjemného potopení se.

 Mé první kroky po prvním znovuotevření divadel vedly do Klubovny v Jindřišské ulici na derniéru hry Červenec. Jednalo se o silný zážitek, ale nějakou dobu jsem přemýšlel, zda tomu nenapomohl můj divadelní absťák. Po zhlédnutí hry Tomáše Loužného a Ondřeje Novotného Druzí lidé, což byla má první navštívená inscenace po druhé vlně pandemie, jsem přesvědčen, že délka nucené divadelní abstinence na samotný dojem z návštěvy divadla alespoň v mém případě příliš velký vliv neměla.

 Pro mě stále zajímavá dramaturgie v Divadle X10, letos čerstvě třicetiletý nadaný režisér Tomáš Loužný, zkušený dramaturg Ondřej Novotný, vždy trefná hudba Ivo Sedláčka a trojice místních hereckých bardů v podobě Lucie Roznětínské, Václava Marholda a Vojtěcha Hrabáka, na jejichž výkony je vždy spolehnutí, doplněné nadějnou Magdalenou Kuntovou, to vše nasvědčovalo slibnému vrácení se divadla do mého života v den premiéry novinky Divadla X10. Původní česká hra Druzí lidé však u mě zůstala za možná přehnaném očekávání.

 Výchozí situace, kdy mladý pár v podání šviháckého Václava Marholda a navenek panenkovsky působící Magdaleny Kuntové zastaví na benzinové pumpě, aby na své dosud nevyřčené cestě natankoval a sehnal nějaký ten croissant, avšak místo toho natrefí na podivně vyhlížející a ještě prazvláštně komunikující vědmu, divákovi může navodit neuchopitelný pocit, na co se vlastně připravit, respektive co očekávat. Netradiční komedii? Cool drama? Či se snad chystá půda pro filozofickou reflexi? Osobně mi to částečně evokovalo povedenou inscenaci Kolaps Ondřeje Novotného, která se po klidnějším úvodu zvrhla v expresní dystopii. I Druzí lidé projdou postupně velkou proměnou a rozhodně nezanechají dojem standardní hry či textu. To je v pořádku a od zdejší scény se toto snad i očekává.

 V případě textu hry Druzí lidé jsou základní myšlenky autorů hodné zpracování. Na jedné straně je to v poslední době pochopitelně rezonující zvládání samoty, přesněji takzvané domácí samoty, kterou jistě Ondřej Novotný jako dramatik nyní mohl zkoumat z vlastních zkušeností, a na straně druhé myšlenka globální samoty aneb jako by svět vypadal bez lidstva. Problémem je, že tato druhá strana nakonec ve hře ustoupí a dějová linie zůstává v pozici „pouhé“ osobní samoty navíc trochu nešikovně prezentovanou postavami, jejichž podivné jednání je zbytečně umocňováno a přikrmováno.

 Scéna Petra Vítka není nijak přehnaná a „účkové“ molo se závěsy lemují zcela funkční prostor. Omezené množství rekvizit pak vytváří dojem jejich jedinečnosti a nezbytnosti. Ať už se jedná o píšťalku, nafukovací labuť, obří mušli či pračku. To hudba Ivo Sedláčka na mě působila zkraje jako překvapivě málo výrazná, ale postupem času se sladila s tempem inscenace a její hutnost si především ve finále hry své místo našla. Ani účinkujícím se nedají upřít solidní výkony, jež lze pojmenovat jako zavedený standard. Magdaleda Kuntová se představila ve své druhé roli na scéně Divadla X10 a jistě se vyplatí její progres sledovat, jelikož ve své postavě byla přesná. Ostatní tři si poradili tak jako již mnohokrát s přehledem. Přiznávám, že se ke hře vracím zhruba čtyři měsíce po jejím zhlédnutí, a tak vlastní vinou mohu jen napsat, že mi po této době nejvíce uvízly v hlavě fragmenty ztvárněné především Vojtěchem Hrabákem a jeho pohlcením apokalyptických filmů a zajímavě podaná, a také marně skrývaná, plachost Václava Marholda, jehož postava měla asi nejjasnější kontury a uvěřitelný vývoj.

 Vzhledem ke svým předchozím inscenacím mě překvapily nijak invenční režijní nápady Tomáše Loužného. Chvílemi mi takřka připadalo, že herci tápou v uchopení svých postav a schází jím pevnější vedení. Nakolik text vznikal ve dvojici nevím, ale i v případě jinak nápaditého Ondřeje Novotného jsem cítil dramatickou roztříštěnost a neubránil jsem se pocitu, že samotná inscenace mohla dostat větší péči a úpravu.

 Není překvapením, že se jednotliví umělci budou vracet a zpracovávat impulzy způsobené celosvětovou pandemií, následovanou například nucenou izolací jako v případě hry Druzí lidé. Navíc na scéně Divadla X10 již najdeme tituly, které možná nevznikly na základě právě prožité krize, ale rozhodně témata z ní vycházející zpracovávají. Jeskyně slov je vlastně celá o těžkosti komunikace. Otcovrah zase groteskně zobrazuje nucená rodinná pouta. Druzí lidé jsou určitá všehochuť. Můžeme se ptát, kam směřují dva mladí lidé na své prapodivné cestě nebo co je u sebe drží. Jaké jsou pohnutky jejich chování, a také okolí, které zde prezentuje bizarní dvojice matky a syna v epoše určité předapokalypsy. Možná, že to vše směřuje k již zmíněnému světu bez nás, tak jak je mimochodem připomenuto v programu k představení, přičemž zpracování myšlenek Hnutí za dobrovolné vymření lidstva by mě jistě na divadelních prknech enormně zajímalo. Faktem však v mých očích zůstává to, co jsem zmínil v úvodu, a sice, že inscenace Druzí lidé má očekávání nenaplnila. Možná zvyklý na vyšší standard zdejší scény, snad způsobené i do jisté míry nepochopením, zůstává můj povzdech nad nevyužitým potenciálem. Nicméně i tak s úctou otáčím tento list a zůstávám pochopitelně Divadlu X10 pochopitelně věrný.