Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Fin de siècle v Dlouhé
Michal Novák, 13.4.2011
Inscenace aspirující na událost sezony a přední příčky naší velké výroční ankety. Polední úděl není stravitelným kouskem pro každého diváka, je pro ty, kteří se nebojí, že je z bezprostřední blízkosti ovane silný patos, jaký jen může přinést strhující konfrontace lidských duší (spíše lidského ega) s Bohem. Naopak pro jiné asi bude těžké akceptovat tu bouři na samé hraně patetické stylizace. Je to inscenace, která vyžaduje maximální vnímání, protože teprve pak přináší zážitek. Divadelní čas se ukázal jako relativní, vůbec mi nepřišlo, že jsme s těžkou hrou Paula Claudela a herci Divadla v Dlouhé strávili téměř tři hodiny. Kdekdo si stěžoval na méně pohodlné sezení (sedí se na jevišti), já byl přikován k té dřevěné sesli a záda zůstala bez následků, na rozdíl od mnohých „her na hodinu“ při podobných uspořádání hracího prostoru jinde. Žasnul jsem nejen z mých problémových páteřních partií, že tentokrát nebyl problém, ale i z celé té mnohovrstevnaté hry – soustředíte se, a stejně spousta nuancí textu uteče, ale i tak zachytíte pořádnou nálož myšlenek, která vás pak pronásleduje v metru cestu domů, ne-li ještě týden potom. Na banální milostný příběh je navěšeno tolik symbolický významů...

Obdiv k režijní práci Hany Burešové je již dlouholetý. Poměrně vysoká míra stylizace jejích inscenací není jen jakási barevná ilustrace, je to forma, která hravě i s patosem akcentuje text, napomáhá dešifrovat významy, dává divákovi možnost jít s vlnami emocí. Ne že by v případě náročnějších her divákovi něco usnadňovala, jen komplexně pracuje s detailem, svícením, hudebním podkreslením (v tomto i nezvyklým scénickým prostorem) tak, aby náboj hry ryze divadelními prostředky byl posílen. Obrazotvornost a vidění věcí ve všemožných divadelních kontextech jsou u režisérky Burešové skutečně obdivuhodné (a pro diváka velmi zajímavé).

S dramaturgem Štěpánem Otčenáškem často a rádi uvádějí v život hry obtížně inscenovatelné, najít klíč k Polednímu údělu jistě nebylo vůbec jednoduché. Obrovskou práci odvádějí také herci Divadla v Dlouhé. Marně hledám výstižné označení, tak se omlouvám za jednoduchý výkřik, že Helena Dvořáková v roli Ysé je opět fantastická. Jak to dělá, že působí jak z jiné herecké dimenze, je – uznávám – už hloupá otázka. A vedle ní skvělí partneři: Marek Němec, Miroslav Hanuš a Miroslav Táborský. S ozvuky příběhu Tristana a Isoldy díky této sehrané čtveřici je rozehráno silné drama trýznivé lásky a touhy, která zůstává nenaplněná, protože je nenaplnitelná. Polední žár na palubě zaoceánského parníku končí kdesi v cizokrajné zemi požárem těch duší. Je nám předložena študýrka (= oblíbené slovo paní režisérky) vášní, vidíme drobná i větší osobní selhání, řadu fatálních drobností, které jednu ženu a tři muže v jejich předurčeném údělu dostihnou. Nakonec jako nezúčastnění pozorovatelé možná dospějeme k pocitu, že v tomto dramatu vlastně sledujeme pouze jednu rozpolcenou duši, v níž se bouří několik principů, v její cestě za sebepoznáním...

Divácké výhrady lze mít snad jen k závěru, kdy dialogy přejdou do úmornosti, možná by finálním pasážím děje prospělo proškrtání a zkrácení do údernější, méně rozvláčné tečky.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 90 %.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.