Wilderova hra Naše městečko, do níž se pustili v Divadle ABC, je o tom, že přes 2/3 představení (úmorné dialogy, banální situace etc.) se čeká na kouzlo, které snad ani není pointou, nýbrž kvitancí poselství tohoto na svou dobu asi silného textu. Nalezení zázračnosti obyčejného života. Připomenutí normálních situací, které jsou ale pořád krásným rituálem ve všednosti života. Všednost kontra věčnost jiné „kosmogenní“ dimenze... Být dramaturgem, tak po tomhle snad sáhnu taky. Jenže svět už je trochu jinde, než byl před padesáti lety (časové zařazení hry je do doby před padesáti lety kdoví proč posunuté). A pak když chybí razance, interpretační nápad, který by téma přiblížil modernímu divadlu a dnešnímu divákovi, vznikne sladkobolný kýč. Ach jo.

Kdyby aspoň ty dvě třetiny hry, kdy se vážně skoro nic neděje, byly zahrány v rychlejším tempu, nebo s využitím kouzla zkratky, metafory, divadelního náznaku. Kdyby Vladimír Čech nepůsobil na jevišti tak nudně (na čemž dojela i souhra s Jitkou Smutnou). Kdyby z replik některých herců tolik nečouhala režijní připomínka: „tady udělej pauzu“. Proti tomu bych z hereckých výkonů určitě vyzdvihl Hanku "Sněhurku" Vagnerovou, Viktora Dvořáka, Petra Klimeše, Vlastu Žehrovou a Jana Vlasáka.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.