Zase želvička! Pobaveně (a vlastně i zděšeně, protože jsem viděl předchozí inscenací Jiřího Havelky Kam vítr tam pláž) zírám na tento už možná tradiční zvířecí atribut tvorby „časozkumného“ režiséra. Želvička si zas integrálně vymezuje setinky času, abychom jej vnímali téměř zhmotněně. Dokonce dávám želvičce za pravdu, že pomalu znamená rychleji. Kromě toho rozkošně papá salátek.

Fantazijní knížka Děvčátko Momo a ukradený čas Michaela Endeho je komplikovanější podobenství o šedých zlodějích času, kterými jsme nakonec vlastně my sami jeho nesmysluplným využitím, různým zkracováním díky výdobytkům moderního světa a samozřejmě ustavičným spoutáním časem. Kdo to nezná, nebude normální! Ještě že děti jsou jakž takž imunní, stejně jako empatická Momo. Ende se před třiceti lety, kdy Momo vznikla, svým fantazijním podhledem docela prorocky zadíval do naší současnosti. V Divadle v Dlouhé je k vidění půvabný polohoror. Akorát při filozofických pasážích znejistíte, jestli tohle je pro děti, i když děj se v dětském světě odehrává. Jirka Havelka ani moc neřešil, jak inscenace divákům zamotá hlavu, neužívá ani nabízejících se divadelních kouzel, k vykreslení fantazie světa dětí a šedých zlodějů času stačí tradiční možnosti jeviště, resp. divadelní imaginace, a k tomu schopnost herců zahrát děti, želvu, hračku nebo pracovat s démonickou „plavbou“ šedých postav prostorem. Nenechejte si ujít skvělou Madlu Zimovou a její mluvící pannu a potom želvu Kassiopeu! Naopak titulní Momo v podání Michaely Doležalové mi přišla nějak „beztvará“.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.