Mám rád divadlo, když se v něm poznám. Kdybych býval tušil, že ten strašně primitivní vztahový archetyp (který v sobě nese vnucené životní předsudky i zakódované předurčení, rovněž ohromnou sílu lásky!) se mnou v dalších dnech taky zamává, snad bych ani do Brna na Singoallu nejel. Mystika příběhu starého jako život sám ale nabourala všechna očekávání. Tušil jsem, že Singoalla bude secvičena ve schematickém vzorci a na něm nabalenými efektními muzikálovými obrazy. Avšak ne! Z tohoto archetypu brněnští divadelníci vykřesali strhující příběh, z něhož mrazilo, který dojímal, ohromoval spontánností, zlehka se vznášel na pomezí reality a fantaskního světa. A konečně hudba k tomuto muzikálu poutavě hladí i dráždí diváka dle emocí „toho primitivního“ příběhu.

Tak a teď ať mi někdo odpoví, jestli zná jméno skladatele Daniela Fikejze. Odpovědi bych čekal záporné. Svět muzikálu opanovali jinačí hvězdní borci. Ovšem stačí porovnat „zvuk“ jejich písničkálů s tou krásnou Fikejzovou hudební básní a třeba zjistíte, komu to opravdu, ale opravdu nehraje. K tomu si v případě herců Městského divadla Brno připočtěte skvělé zvládnutí komplexního žánru, kterým muzikál je, včetně vynikajícího výkonu Johany Gazdíkové v titulní roli. Byl jsem uhranutý i výtvarným řešením inscenace (též light-designem), nadčasovou kostýmní fantazií a prácí režiséra Petra Gazdíka s emocemi postav. Jak jde o vztahy, asi není lepších situací, aby dosahovaly maximálních vzdutí, buď schoulených do sebe, a nebo vykřičených do světa. V režii Petra Gazdíka se hraje o životě a mystická atmosféra hry je tím správným iluzivním bonusem.

Těch mých hodnotících 80 % berte jako lehce poddimenzované hodnocení, snad za to mohlo nevýrazné pojetí postavy Šeka, případně další drobnosti. To ale nic nemění na faktu, že v bulvárním divadle s tím komerčním repertoárem, jak Městské divadlo Brno určité skupiny „znalců“ nálepkují, se to kupodivu zase povedlo a podbízivého či komerčního v tom opět mnoho nebylo.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 80 %.