Shakespeare se dá hrát na tisíc způsobů. Jaký zvolil Jan Mikulášek, režisér, jehož práce v moravských divadlech budí zaslouženou pozornost? U Macbetha eliminuje nadpřirozenou rovinu hry a zpochybňuje černobílé vidění figur z této „krvavé“ tragédie. Vychází z nadčasovosti textu, a snad proto do obrazů narouboval minimalismus. Pro někoho tak může sledování představení poněkud traumatizující, protože nerozumí, co čím chtěli dramaturg s režisérem říci. Ani já několik režisérských schválností nerozluštil. Když se režisér snaží být za každou cenu zajímavý, nemusí to přinést uchvacující výsledek. Herci drží zuby nehty Mikuláškův minimalismus (celý souhrn metafor, záměrně líné tempo, včetně zastavování rozjetých akcí) a snaží se zvolenou koncepci naplnit. V konečném summary si odnesete silné dojmy, to bezesporu, ale budou se vám do nich vkrádat rozpaky. (A možná si vzpomenete na „obrazotvornost“ režiséra Morávka.)

Inscenace připomíná horečnatý sen, síla dramatu kypí někde pod pokličkou, než plně vytryskne. Postavy se pohybují v úzkostném prostoru svých duší, které jsou až na výjimky smýkané touhou po moci. Touží téměř všichni a touhu znázorňují vysokými korunami vystříhaných ze zlatavého papíru. Ostatní se hrbí. Když někdo někomu projevuje přízeň, vloží mu do úst čajový pytlík. No, podobně bláznivé je to celé. Znakovost inscenace je zajímavá minimálně tam, kde znaky nahrazují slova. Kdo čeká vyprávění, bude ztracen.

Spolehlivou jistotou jsou výkony Kláry Sedláčkové-Oltové (Lady Macbeth) a Jana Vondráčka (Macbeth). Dravost obou stěžejních postav hry se pohybuje pro opačných trajektoriích. Zatímco Macbeth vlivem okolností a pochyb ztrácí sílu, Lady Macbeth se z křehulinky proměňuje v útočnici prahnoucí po moci.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.