Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Alžběta chybující, Alžběta ztrácející
Řekněme si to upřímně, o této hře bylo napsáno již mnohé. Důvody jsou zřejmé, jedná se o velice aktuální, silnou hru, s Radokem ověnčenou představitelkou hlavní role. Proč jsem se tedy rozhodla podělit se o své myšlenky? Především proto, že jsem i přes poctivé čtení blogů a recenzí měla pocit, že jsem viděla úplně jinou hru než ostatní!

Čím to?

Začnu asi od konce. Policista, Alžbětin přítel, Alfons je popisován jako slaboch, který Alžbětu zavrhne ve chvíli, kdy jej Inspektor (v mrazivém podání Martina Fingera) upozorní, že vztah s dívkou trestanou za podvod by mohl vážně ohrozit jeho kariéru. Ale skutečně Alfons couvl? Ano, byl v šoku, protože dozvědět se celkem zásadní informaci z úst cizího, zákeřného a zlomyslného člověka není zrovna něco, co většina z nás dokáže přejít se stoickým klidem. Alfons byl rozčilen, právem. Ale! Byla to Alžběta, kdo odešel. Copak jsem jediná, kdo viděl, jak ji Alfons po nepříjemné scéně pohladil po ruce? Nemohu si pomoct, ale já jsem toto vnímala jako vstřícné, usmiřující gesto. I později mi připadal jako žalem zlomený člověk víc než oportunistický bezpáteřník. Já věřím, přestože Alfons nebyl žádným ideálním partnerem, že Alžběta spíše podlehla pocitu ponížení, uvědomění si, že jí její minulost bude provázet vždy a všude.

Alžběta...hrdá, zásadová, tvrdohlavá a neústupná. Od začátku vidíme, že se nehce zaprodat – nejdříve odmítne patologovo dvoření, později se ani na chvíli nesveze na vlně blahobytného veselí kolem populistického soudce v předvolebním reji. Pokud v závěrečném zoufalství tvrdí opak, nedokážu jí to věřit, protože jeden jediný její čin tomu neodpovídá.

A také od začátku vidíme, jak vrší jednu chybu na druhou, maličkosti, které z jejího života udělají vratký domeček z karet. Vždy, když se přizpůsobí situaci, když ustoupí ze své neudržitelné pozice, udělá to buď pozdě, nebo špatně. Vše spěje k neodvratnému, tragickému konci, kdy Alžběta ztrácí vše, tedy Víru, Lásku i Naději.

Přestože je hra označována za obžalobu systému, kde jednotlivec je pouze smítkem prachu ve víru událostí, já vidím především varování. Autor podle mě jasně poukázal na skutečnost, že do jisté míry může člověk i za velice nepříznivých podmínek směřovat svůj život sám a vyváznout. Mám na mysli jakousi „negativní názornost“ - takhle to dopadne, když to uděláte špatně, ergo! dalo se to udělat jinak, dobře. Netvrdím, že bych si snad odnesla z této hry dobrý pocit v duši, tu Naději (která přeci zůstává poslední), ne...ale možná jsem si odnesla touhu, ba odhodlání nebýt za žádných okolností ani trochu Alžbětou.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.