Je málo her pro jednoho herce – tzv. One Man Show. Hra o Bohumilovi Hrabalovi z pera německého autora Bernharda Setzweina patří téměř do tohoto žánru. Vystupuje v ní Jan Mazák a v kratším vstupu také suverénní, ovšem už snový spisovatel Hrabal, kterého hraje Viktor Skála a ještě Lenka, mladá žena ve výborném podání Radky Coufalové. Ta zbožně uctívá velkého spisovatele. Je zvědavá a trochu naivní.    

Jde o specificky, poetickým způsobem psanou hořkou komedii německého spisovatele, o jednom z nejvýznamnějších českých literátů 20. století. Nenásilným způsobem mapuje Hrabalův život a dílo i atmosféru doby. 

Německý spisovatel a dramatik Bernhard Setzwein žije od roku 1990 v bavorském Waldmünchenu, v těsné blízkosti českých hranic. Do jeho tvorby tak stále intenzivněji pronikají středoevropská témata. Setzwein má také vazbu k Brnu – zde vyšel v roce 2007 český překlad jeho románu Zelená panna, zde v roce 2018 na rezidenčním pobytu pracoval na své próze Kniha, kterou nikdo nechce číst. Jeho hra o Bohumilu Hrabalovi byla uvedená ve světové premiéře roku 2015 Městským divadlem v Regensburgu. 

Podívejme se tedy, o čem ta absurdní komedie je: pan Dudek je starší důchodce. Již mnoho let žije tím, že pozoruje dalekohledem Bohumila Hrabala. A poctivě o něm podává na okres svá každodenní podrobná hlášení. Je to fízl socialistického zřízení, který si neuvědomuje, že ten režim plný udavačů už skončil. Pan Dudek ve své  kůlně, která je naproti Hrabalově chatě v Kersku, naplnil svůj život fízlováním. Pan Dudek ví o Hrabalovi všechno. S výjimkou toho, že Hrabal je už půl roku mrtvý...

Režisér inscenace Stanislav Moša hru uvedl v překladu Zuzany Čtveráčkové, která ji pro Městské divadlo v Brně objevila. Inscenační tým tvořili Jaroslav Milfajt - scéna, Andrea Kučerová - kostýmy a Miroslav Ondra - dramaturgie. Scénickou hudbu složil Zdenek Merta. V jednoduché kůlně, ve které dominují demižony s rybízovým vínem se tedy dědek Dudek věnuje svému koníčku, přesněji posedlostí: dalekohledem sleduje a do sešitku zaznamenává každý pohyb v chatě naproti. Ale něco se tam děje zvláštního. Nic se tam totiž neděje. Samozřejmě, vždyť spisovatel Hrabal už nežije. 

Nádhernou absurditu zahrál v náročné roli Jan Mazák. Zprvu může mít divák dojem, že svým expresivním výkonem herec trochu přehrává. Až dodatečně si však uvědomí, že se na jevišti, v oné chatě pohybuje blázen. Ten fízl není normální. Absurdní doba (ve které jsme my starší přežili většinu života) postihla človíčka Dudka posedlostí sledovat...a práskat. /Když jsem byl dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě, nabyl jsem dojmu, že tam téměř každý udával každého. Až jsem z toho divadla utekl. Psal se rok 1980./
Nejednou jsme v této hře svědky udavačské dychtivosti. Je to vlastně maniodepresivní psychóza, bez které nemůže postižený člověk žít. Stane se součástí jeho osobnosti a naplněním tužeb nemocného. Ano, donašeč Dudek je vlastně nemocný člověk, ale existuje v nemocné společnosti, takže se vlastně cítí normálně. Jan Mazák zvládl svou postavu bravurně. Díky tomu a také režii a úpravě Stanislava Moši vznikla velmi zajímavá a emocemi nabitá inscenace.