A studio Rubín

Inscenace o hledání svého místa, přešlapování, o snaze o ukotvení, která ale končí v pocitu nedosažitelnosti. Lyricky vyjádřený dynamický i vyhaslý vztah člověka a boha – dítěte a rodiče v tom nejširším významu. Pocit současných žen, které mají objektivně rovnější a spravedlivější podmínky ve společnosti, ale tato pozice je stále velmi křehká a často závisí na subjektivních aspektech, jako jsou výchozí sociální a rodinné podmínky...

Divadelní road trip založený na dokumentarizaci života kamioňáků. Sociální sonda zkoumající identitu řidičů kamionů na třech metrech čtvrečních, zaprděném sedadle s krabičkou cigaret, rozpustnou kávou a výhledem na krásnou a romanticky mizející přírodu. Ekonomický růst, vysoká poptávka, nekonečný export a import, který nikdy neutichá. Ale díky komu vlastně? Kdo to je? Proč to jsou zrovna oni, jaký je jejich příběh a proč jsou pro náš svět tak nepostradatelní...?

Komiksový pop-up koncert podle švédské autorky. Čtyři ženy diváky provedou džunglí dokonalých tváří na sociálních sítí, temným lesem Sněhurčiny vraždy i královským dvorem císařovny Sissi. Jak je to vlastně s tím sebepojetím na instagramu? A proč by ženy neměly usilovat o to, aby se líbily, když je naprosto zřejmé, že na tom fakt záleží? A nepadá tady něco...?

Radikální interpretace románu italského kontroverzního autora a režiséra Piera Paola Pasolinoho. Příběh bezprizorných fakanů odehrávající se v troskách poválečného Říma s Tiberem plným bordelu. Co jsou tihle fakani zač? Přezdívky, falešná jména, krajní existence, teenageři. Zničený slavný Řím, věčné město, jako obraz naší západní civilizace. A fakani jako všudypřítomné krysy. Je cenou za přežití brutálních podmínek morální degradace? Jaký je vztah mezi ideálem italského fašismu a deziluzí pokořené společnosti? Fakani jako ostrá břitva našich životních hodnot. Jak být slušný, když mě to rodiče nenaučili? Divadelní GTA o spásu lidské duše. Směšně tragický survival tepající životem...

Inscenace o hledání domova v rodné zemi, hledání domova ve svým hoodu a večeru, kde se potkaly dva světy. Dvě dívky jsou nejvíc nejlepší kamarádky, akorát se 15 let neviděly. Jedna vyrostla v maringotce ve Švýcarsku, druhá v paneláku v Praze. Vzpomínky, touhy, přání. Pár let, pár škol, pár zkušeností - a společný tanec. Podaří se jim vzkřísit silné pouto z dětství, nebo se definitivně odcizily? Jak moc nás ovlivňuje prostředí, ve kterém vyrůstáme? A dokáže si cizinec porozumět s domorodcem, nebo se řeč jiného kmene vlastně nedá naučit...?

Magicko-realistický záznam dneška. Archeologické ohledávání naší doby, které o ní mluví jinak, než bychom ji popsali my sami. Sci-fi o lidských endemitech na planetě Zemi a entitách, co nás přežily. A taky jeden radikální čin, po kterém už nic nebylo jako dřív. Na břehu jezera se vynoří nahý muž a tvrdí o sobě, že klimatickou změnu vypočítal už téměř před dvěma sty lety. Rodina jede do hor na lyžovačku a koulovačku, protože tradice je tradice, i když není sníh! Dívka uteče do lesa a mluví s živými pařezy. Tramp vede dialog s rybou, samozřejmě v němčině, protože jinde se tento druh nevyskytuje. Něco mizí, ztrácí se a znovu vynořuje, protože čas a prostor je plný vrstev a ty mohou existovat a mluvit současně...

Dokumentární inscenace mapující diskuze kolem ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy - dokumentu, který sice téměř nikdo nečetl, ale všichni na něj mají jasný názor. Kulturní války jsou tu! Připravte se na hodně vostrý kalibr. Chcete se vsadit jestli teď přijde konec světa? Raději si zahrajme bingo. Hry se účastní aktivistka, politik a muž středního věku v důležité funkci. Novináři, strážkyně patriarchátu i bojovníci na twitteru...

Táboráková inscenace o chatařství a chalupaření, o velkých plánech, buřtech a iluzích, o snech a úskalích realizace, o kruzích, které se nemají rušit a kruzích pod očima, které nejde vymazat a o které tu ale ve finále vůbec nejde. A o nekonečnu noční oblohy a odhodlání. Večer u táboráku. Tři lidé, kteří se rozhodli realizovat svůj pracovní (životní) plán B, protože jejich plán A (nynější práce) končí. Dosavadní práce je totiž buď zcela nudná, nesmyslná a deprimující, nebo vlivem krize neexistuje, případně je bez perspektivy, což je teda taky dost nanic. Nebo všechno dohromady. A co teď, že jo? Dělat dál to, co dělám, i když to už dělat nechci, nebo dělat to, co bych chtěl dělat, ale nedělám to...?

Silně smyslová inscenace propojující pohyb, vizualitu a slovo, která si jako své téma bere rakovinu, její bujení a metastáze, kterou dává do paralely s polyamorií. Jak je možné lásku sdílet mezi více jak dvěma lidmi? Roste s počtem partnerů i míra lásky? „To, že tvoří pár, na to si tedy už všichni zvykli. Dokonce i oni dva si na to zvykli. Nebylo to vždycky jednoduché. Ale teď je to tak, jak to je. Žijou spolu. A náhle, osud tomu chtěl, je tu někdo třetí. Od teď už nebude nic, jak bylo. Od teď už bude všechno jinak. Jde vůbec, aby to jinak nebylo? A všichni přece víme, že to JINAK znamená v tomhle případě špatně. Takže jsou teď tady spolu – tři, čtyři, pět. To je najednou lásky! No, není to někdy lehký...“

Dokumentární inscenace (groteskní, jak jinak) vycházející z desítek autentických rozhovorů s pozoruhodnými muži. Úspěšný muž dneška čte o soumraku otců. Ví, že pouhé pracovní nasazení třinácti měsíců v roce už zdaleka nestačí. Proto dává mimino do šátku a jde řídit jednání. Zato jiný muž dneška trochu tápe, co s vlastní silou? Vojna je zrušená, ženu mlátit nechce, tak odejde bojovat do onlinu. Filosof Jaroslav říká, že průser současného muže je podmnožina mnohem horšího znaku, a to je rozklad kultury. Prý po pádu boha, vlasti, cti a smyslu zbývá vyviklat poslední skobu, na níž „visí svět“, což je pohlavní role. A ještě že každý normální chlap musí chtít vošukat kosmos...

Autorská inscenace o práci v domácnostech, práci na černo, péči a rodičovství na dálku vycházející z dokumentárních rozhovorů s ženami pracujícími v České republice v těch nejmizerněji placených profesích. (Ideálně bez smlouvy, samozřejmě.) Tři mluvčí. Tekuté charaktery žen vypráví o nepsaných pravidlech péče, která po staletí tvoří gender. Superhrdinky úklidu, Eurydiky čekající v říši stínů, zatímco se budoucnost loaduje, zero waste mámy, co si kupují emoci a kvalitní čas na své děti. Češky jsou pendlerky, zatímco Ukrajinky jsou migrantky. Něco se čistí vodou, něco na sucho, něco denně a něco se prostě vyčistit nedá. Společnost, stejně jako úklid, má svá pravidla...

Temně pulzující inscenace inspirovaná každodenními rozhovory s přáteli i se sebou samými. Reflexe mnoha ismů dneška i bohapustá lovestory, která zaskočí svými klišé i samotné aktéry. On a ona, úspěšná umělkyně a herec, do jejichž života vstoupí dvě mladé - holky. Všichni navzájem se o sebe zajímají - žijí přece tak vzrušující životy. Zajímají se ale skutečně o sebe navzájem, nebo o představy, které o sobě navzájem mají? Nejsou si nakonec jen oživlými projekčními plochami, na něž směřují paprsky svých obrazů a vše ostatní zůstává chladné? Kdo si koho jak představuje, kdo sám sebe jak stylizuje a jaký vytváří dojem? Jsme k sobě upřímní a říkáme vždy to, co skutečně chceme říct? Jak se pak se ale v téhle jeskyni obrazů, projekcí, stínů a nevysloveného zorientovat...?

Divadelní dokument vycházející z téměř tří let časosběrných rozhovorů. Scénický komix na pomezí grotesky a tragédie. Trapně autentický, i když víme, že autenticita je tak trochu děvka. O tom, jak česká společnost vnímá mateřství a otázky rodinného rozpočtu. O ocenění a závislosti. O tom, co znamená být matkou ve veřejném prostoru. O matkách na piedestalu a taky na střídačce kapitalismu. A samozřejmě o kojící mafii. (A o sexu.) Sedm žen a všechny jsou matky. A matky, ty vědí, o čem je život...

Silně smyslová inscenace propojující pohyb, vizualitu a slovo. Jako své téma si bere rakovinu a její projevy nejen v somatické, ale i psychické, sociální a duchovní rovině. Žijou si svým životem. A náhle, osud tomu chtěl, se jejich cesty protnou. Od teď už nebude nic, jak bylo. Od teď už bude všechno jinak. A nedá se s tím nic dělat. Nebo? „Samozřejmě, že se s tím dá něco dělat,“ říkaj všichni. Takže jsou teď tady spolu. Možná by si začali i konečně rozumět. Tomu celému rozumět...

Scénické svěcení slovem a světlem na pozadí české vesnice a touhy se odlepit z podlahy polité kořalkou a neprostupnou samotou...

„V roce 2025 se představa důstojného života v uměleckém povolání jeví jako vzdálený sen.“ Autorská divadelní sonda mapující, jak daleko se dá v radikalizační amnézii zajít. Řítíme se po kolejích vzteku, zoufalství a strachu ke konečné, jíž bychom se nejraději všichni vyhnuli. Jenomže jako naschvál zrovna žádná výluka v cestě nestojí...