Red Bull

Ulítlé! Při sledování jsem si mezi extravagantním „hemžením“ náhle uvědomil, jak každý žije individuálně ve vlastní specifické vyšinutosti – ty se sice občas střetnou (což vede k různorodým situacím), ale ve skutečnosti je každý jen a jen sám a případná spojitost s někým jiným je pomíjivá a vlivem náhody může v okamžiku pominout. Netuším, jestli se autor a tvůrci snažili sdělit právě toto, ale mně osobně od této chvíle dávalo dění smysl. Herci se na derniéře výborně odvázali a sledovat je bylo nesmírně zábavné!

Tahle inscenace vám dá křídla, ale musíte splnit dvě podmínky. Nejprve přijmout fakt, že je to hra Egona Tobiáše, takže zapomenout na klasické i méně klasické divadelní postupy. Pokud tento fakt přijmete, můžete se i velmi dobře bavit, protože režie Jana Friče je nápaditá a plná krásných detailů. Navíc herci hrají na 100 %, a jejich nasazení je plné energie. Více než kdybyste vypili deset litrů redbullu. Druhou podmínkou je nechat se vtáhnout účinkujícími do jejich ulítlého světa, kde jen máloco dává jasný smysl. Mně se žel podařilo splnit pouze první podmínku, přesto mám jen slova uznání.

Tuto inscenaci jsem ve Strašnicích zhlédl nejprve jako scénické čtení. No, to není tak docela přesné, z tohoto uvedení byl zachován jen název. Škoda, původní text pro mě měl poselství, to, co můžete vidět ve Strašnicích nyní, je přesně tím, co tvrdí anotace, totiž rozvernou fantasmagorií. Chcete-li v tom hledat něco víc, hodně štěstí.