Parsifal

Hudebně skvélé, přestože Parsifal nepatří k tomu nejlepšímu, co Wagner stvořil. Pěvecké výkony nádherné, ale proč ta bezúčelná stylizace do přelomu 19. a 20. století s blikajícím kolotočem, buřinkami a rotujícími dveřmi? Alespoň že "postelová" scéna se celkem povedla. Vždyť Wagner, to je takový dramatický potenciál... a zde je vyléván do kanálu.
Závěrečný obraz svítícího grálu to jakž takž (i když prvoplánově) zachraňuje, ale to je žalostně málo. Divadelní uchopení velké zklamání, ale když člověk zavře oči a nechá se unést hudbou, tak si to užije. Hudba 100%, divadlo 20%, a tak celkově jen lehký nadprůměr.

Pětihodinová wagnerovská meditace byla pro mě velkým zážitkem hlavně díky opravdu prvotřídním pěveckým výkonům. To, co předvedl M. Newlin a T. Riihonen se nevídá na českých scénách úplně běžně. Je znát, že se hodně pracovalo i s hereckým uchopením rolí. Co se příliš nepovedlo, je mohutná scéna, která sice může při prvním otočení působit monumentálně, jinak ale podtrhuje jistou statičnost inscenace, ve druhém dějství je využita dost bezradně a ve třetím zase příliš doslovně. Na Homokiho režijně poměrně střídmé a pietní.

Viděna repríza 11.4.26 v obsazení: Newlin, Pavlů, Riihonen, Hájek, Bárta, Hrachovec.

Hudebně zvládnuté relativně dobře, ačkoliv se mi to celé zdálo utahané a postrádající wagnerovskou monumentálnost. Výprava a kostýmy jsou příšerné. Parsifal tam celou hru běhá v pyžamu, rytíři Sv. Grálu vypadají jako úředníci z 19. století, stejně tak jako éterické svůdnice, které režisér oblékl do korzétů ze stejné doby. Celá hra postrádá křesťanské poselství, což přiznal i režisér. Závěr je otřesný, protože postava, která má přijmout křest, umře a král Amfortas spáchá sebevraždu, ačkoliv měl být vyléčen. zkrátka klasická moderní matlanice, kdy vůbec nejde dohromady text, hudba a vizuální provedení na jevišti. Zkrátka hrůza pro oči...

Hudebně zvládnuté relativně dobře, ačkoliv se mi to celé zdálo utahané a postrádající wagnerovskou monumentálnost. Výprava a kostýmy jsou příšerné. Parsifal tam celou hru běhá v pyžamu, rytíři Sv. Grálu vypadají jako úředníci z 19. století, stejně tak jako éterické svůdnice, které režisér oblékl do korzétů ze stejné doby. Celá hra postrádá křesťanské poselství, což přiznal i režisér. Závěr je otřesný, protože postava, která má přijmout křest, umře a král Amfortas spáchá sebevraždu, ačkoliv měl být vyléčen. zkrátka klasická moderní matlanice, kdy vůbec nejde dohromady text, hudba a vizuální provedení na jevišti. Zkrátka hrůza pro oči...

Hudebně skvélé, přestože Parsifal nepatří k tomu nejlepšímu, co Wagner stvořil. Pěvecké výkony nádherné, ale proč ta bezúčelná stylizace do přelomu 19. a 20. století s blikajícím kolotočem, buřinkami a rotujícími dveřmi? Alespoň že "postelová" scéna se celkem povedla. Vždyť Wagner, to je takový dramatický potenciál... a zde je vyléván do kanálu.
Závěrečný obraz svítícího grálu to jakž takž (i když prvoplánově) zachraňuje, ale to je žalostně málo. Divadelní uchopení velké zklamání, ale když člověk zavře oči a nechá se unést hudbou, tak si to užije. Hudba 100%, divadlo 20%, a tak celkově jen lehký nadprůměr.

Pětihodinová wagnerovská meditace byla pro mě velkým zážitkem hlavně díky opravdu prvotřídním pěveckým výkonům. To, co předvedl M. Newlin a T. Riihonen se nevídá na českých scénách úplně běžně. Je znát, že se hodně pracovalo i s hereckým uchopením rolí. Co se příliš nepovedlo, je mohutná scéna, která sice může při prvním otočení působit monumentálně, jinak ale podtrhuje jistou statičnost inscenace, ve druhém dějství je využita dost bezradně a ve třetím zase příliš doslovně. Na Homokiho režijně poměrně střídmé a pietní.

Viděna repríza 11.4.26 v obsazení: Newlin, Pavlů, Riihonen, Hájek, Bárta, Hrachovec.

Pětihodinová wagnerovská meditace byla pro mě velkým zážitkem hlavně díky opravdu prvotřídním pěveckým výkonům. To, co předvedl M. Newlin a T. Riihonen se nevídá na českých scénách úplně běžně. Je znát, že se hodně pracovalo i s hereckým uchopením rolí. Co se příliš nepovedlo, je mohutná scéna, která sice může při prvním otočení působit monumentálně, jinak ale podtrhuje jistou statičnost inscenace, ve druhém dějství je využita dost bezradně a ve třetím zase příliš doslovně. Na Homokiho režijně poměrně střídmé a pietní.

Viděna repríza 11.4.26 v obsazení: Newlin, Pavlů, Riihonen, Hájek, Bárta, Hrachovec.

Hudebně skvélé, přestože Parsifal nepatří k tomu nejlepšímu, co Wagner stvořil. Pěvecké výkony nádherné, ale proč ta bezúčelná stylizace do přelomu 19. a 20. století s blikajícím kolotočem, buřinkami a rotujícími dveřmi? Alespoň že "postelová" scéna se celkem povedla. Vždyť Wagner, to je takový dramatický potenciál... a zde je vyléván do kanálu.
Závěrečný obraz svítícího grálu to jakž takž (i když prvoplánově) zachraňuje, ale to je žalostně málo. Divadelní uchopení velké zklamání, ale když člověk zavře oči a nechá se unést hudbou, tak si to užije. Hudba 100%, divadlo 20%, a tak celkově jen lehký nadprůměr.

Hudebně zvládnuté relativně dobře, ačkoliv se mi to celé zdálo utahané a postrádající wagnerovskou monumentálnost. Výprava a kostýmy jsou příšerné. Parsifal tam celou hru běhá v pyžamu, rytíři Sv. Grálu vypadají jako úředníci z 19. století, stejně tak jako éterické svůdnice, které režisér oblékl do korzétů ze stejné doby. Celá hra postrádá křesťanské poselství, což přiznal i režisér. Závěr je otřesný, protože postava, která má přijmout křest, umře a král Amfortas spáchá sebevraždu, ačkoliv měl být vyléčen. zkrátka klasická moderní matlanice, kdy vůbec nejde dohromady text, hudba a vizuální provedení na jevišti. Zkrátka hrůza pro oči...