Ptakopysk

Přiznávám, že filmová verze mě nechala celkem chladným. Ne tak tato verze divadelní. Povedlo se téměř kultovní plátno přenést na prkna a vyplatilo se. Mnohem intimnější, zábavnější a myslím i hlubší ztvárnění než ve snímku z roku 1979, který je naopak spíše jen studený a odpudivý. A dokonce i projekce, které jsou v divadlech spíše projevem režijní bezradnosti zde působí jako funkční výrazový prostředek. Povedená i scéna a skvělé herecké výkony.

Tak velké mrhání hereckým potenciálem! Bohužel je vidět cílená a nucená snaha se vyjádřit k aktuálnímu společnenskému tématu, které má ale tak překotný vývoj, že kdyby autoři se zpracováním ještě chvilku počkali, možná by se mohli dotknout něčeho skutečně podstatného. Ale to se nestalo. A tak se můžeme dočkat pouze plytké bezobsažné formy nesoucí se na módní vlně, která spíš připomíná studentské cvičení na DAMU. Jediné co je na celém spektáklu zajímavé jsou drobné herecké etudy, ale jako celek je to obtížně snesitelná otrava.

To, co má dělat divadlo - naprosté propojení s duší diváka. Vášeň, emoce, láska a smrt. Velmi šťastný výběr autora poezie k dramatickému zpracování. Nebeský se přes surrealistické obrazy dotýká velmi cíleně divákova nevědomí. Přesné a sebevědomé režijní vedení, kterému není co vytknout. Divadelní představení roku!

Když ono se to tak slibně rozbíhá, až by se člověk neznalý literární předlohy těšil, kam až se to posune. Ale když se děj začně zaostřovat a souvislosti vyplouvat na povrch, tak se z toho začne stávat jen obrazová groteska bez hlubšího smyslu i přesahu. A potom se to náhle překlopí do jakési politické satiry, která vyzní jako celkem vtipná anekdota, ale to má vyplnit plochu téměř celé druhé poloviny? Posledních 5 minut vzniká alespoň určitá nadstavba a napětí, ale to je žalostně málo. A lešenářská konstrukce by před 40 lety mohl být celkem zajímavý vtip, ale v současnosti? A tak škoda promarněného potenciálu, protože herecké výkony zajímavé.

Příjemný průměr. Možná jsem čekal trochu víc, ale látka to není příliš lehká, jak kniha tak film nastavují laťku dost vysoko. A tak průměr jak herecký, tak režijní i dramaturgický. Neurazí, ale ani nenadchne.

Divadlo až na dřeň z velmi intimní blízkosti, kde jde o život a přitom je to jenom hra. To co divadlo má dělat - dotknout se až úplně těch nejvnitřnějších vnitřností. A nečekaně dokonce i slzy... Nejintenzivnější divadelní zážitek z poslední doby.

Představení jednoho herce (postava Trmíkové skvělá, ale je tam pouze jako při-hravačka) je vždy výzva, ale tady vše funguje jak herecky, tak režijně, dramaturgicky i hudebně. Je to lehké, hravé, ale přitom se to nevyhýbá i drsnějším vrstvám a má to i hlubší přesah a i jistou dávku katarze. Pechlátův herecký koncert.

Hudebně skvélé, přestože Parsifal nepatří k tomu nejlepšímu, co Wagner stvořil. Pěvecké výkony nádherné, ale proč ta bezúčelná stylizace do přelomu 19. a 20. století s blikajícím kolotočem, buřinkami a rotujícími dveřmi? Alespoň že "postelová" scéna se celkem povedla. Vždyť Wagner, to je takový dramatický potenciál... a zde je vyléván do kanálu.
Závěrečný obraz svítícího grálu to jakž takž (i když prvoplánově) zachraňuje, ale to je žalostně málo. Divadelní uchopení velké zklamání, ale když člověk zavře oči a nechá se unést hudbou, tak si to užije. Hudba 100%, divadlo 20%, a tak celkově jen lehký nadprůměr.

Dramaturgyně měla zřejmě dovolenou. Ve scénáři sice dějový posun je, ten se však neodráží v dramaturgii. Vyjma úvodního obrazu je celý zbytek jednolitá plocha, která na začátku nasadí depresivní atmosféru a ta bez jakékoliv změny proteče až do konce.
König (skvělý herec) zřejmě dostal režijní pokyn být heboučký, ukňouraný, naštvaný a ublížený od začátku do konce, bez jakéhokoliv vývoje, psychologie, emocí. Oproti Mikkelsonovi se vše pohybuje po hladině, a přitom právě divadlo nabízí intimitu, vyhřezávající vnitřnosti na forbíně. Zde je to autobus, který projede někde v dáli na horizontu. A tak jen jedna velká nuda. Tohle Mikuláškovi nesedlo.