Z tiskových konferencí

Věčná hádanka provází divadlo již dva a půl tisíce let a zrodila se v proslulé Sofoklově tragédii Oidipus král. Může být na divadle něco vzrušivějšího, než se opět a opět pokoušet luštit takový rébus? Městské divadlo Brno uchopí téma svou optikou, která antickou tragédii o zločinu a trestu, vině, sebepoznání a odpovědnosti přiblíží divadlu-rituálu.

Sofoklovu tragédii o králi Oidipovi přeložil svého času (1972) pro Divadlo bratří Mrštíků významný český básník Jan Skácel. Poprvé se Skácelův překlad hrál právě v tomto divadle (v roce 1973), i když anály často hovoří jinak. Vysvětlení je prosté. Jan Skácel od počátku sedmdesátých let nesměl publikovat, a tak překlad svým jménem „přikryl“ režisér a tehdejší ředitel DBM Milan Pásek. Oidipus se sem vrátil ještě jednou, v roce 1991. Nyní po Skácelově překladu bez váhání sáhli i tvůrci nové inscenace.

„Tak jak Skácelova poezie je prosta veškerého ornamentalismu, jak je sdělná, jak jde do nitra postav nebo situací a jak mistrovsky využívá bohatost českého jazyka, to samé můžeme říci i o Skácelově přebásnění antického dramatu Oidipus. Málo se také ví, že existují tři postupně upravované verze, dost odlišné. Pracovali jsme se všemi a budeme hrát jakousi naši vlastní korekci z nich. Mnohé jiné překlady Sofoklova Oidipa jsou zatěžkané mytologií, Skácel si šel svou vlastní cestou a pro náš inscenační záměr se ukazuje být nepřekonatelný,“ prohlašuje režisér inscenace Stanislav Moša a dodává: „Pokud sledujete skladbu repertoáru Městského divadla Brno, víte, že vedle snahy našeho divadla objevovat nové texty nebo nové překlady, případně nové dramatizace, sem tam se opíráme o klasický repertoár a tituly, které patří do pokladnice odkazů světové dramatické tvorby. Nečiníme tak proto, abychom se vyrovnávali s povinností tak konat. Pro nás je důležité, aby hra, byť známá, nás uvedla do úžasu svou aktuálností, svou silou, přesahem do současnosti.“

Pro titulní roli Oidipa si režisér Moša vybral Jiřího Macha. „Chtěl jsem, aby tento Sofoklův hrdina nesl jeho věk, jeho energii, jeho probouzející se vitalitu, aby ho ty rány osudu zasáhly ještě před tím, než začne cokoli rekapitulovat. Je to člověk nastartovaný směrem dopředu. Vím, že nejen on, ale i Iokasta a další postavy jsou generačně jinde. Omlazené herecké podání je mým záměrem. Příběh totiž nehrajeme v reálném prostředí, v naší koncepci jen určitá komunita lidí stojí před úkolem ho zahrát, scénicky ho vyložit. Tak jako za pradávných časů. Námět není antický, jak je mylně vykládáno, je to příběh mnohem starší, z doby, kdy se teprve konsolidovaly státní útvary. Je to příběh vyprávěný v komunitě lidí, kteří si jej předávají možná již poněkolikáté. Herci v naší inscenaci tak budou součástí stále přítomného chóru, z něhož se budou vydělovat jednotlivé postavy. Bez ohledu na momentální pozici budou klást - ať už divákům, nebo hrdinům hry - otázky.“

Dramaturg Jiří Záviš k tomu doplnil: „Sofokles jenom zpracoval již dříve rozšířený mýtus, ale děj se váže ke konkrétním králům. Na těchto mýtech je gró historické pravdy. Sofokles se také inspiroval skutečností, že v prvních letech peloponéské války mor zasáhl tehdy přelidněné Athény, a panovník „mohl za všechno“ a „musel najít řešení“. Čili vzít odpovědnost na sebe za činy, i když za ně nenese odpovědnost. Také král Oidipus se ničím nezaštituje, nevymlouvá se, vezme na sebe odpovědnost, a tím zachrání město. Z tohoto pohledu je to velmi politická hra. Svou otevřeností, ohniskem v jedné postavě je Oidipus vlastně základem moderního dramatu.“

„Jak s nadsázkou říkáme na zkouškách, jde o detektivku, v níž pachatelem je sám detektiv,“ navazuje Stanislav Moša. „Z dnešního pohledu je absurdní, aby se vládce rozhodl, že za své činy potrestá sám sebe. Což je významná aktuální výzva současným „vládcům“. Razance, se kterou to Oidipus činí, je hodna tragického hrdiny. Ne ve smyslu hrdiny, kterého nám má být líto, ale toho, kdo převezme odpovědnost za tragédii sám na sebe tak, jak bychom očekávali. Ne náhodou pak Oidipus byl uctíván jako héros. Oidipus z mého hlediska je čirou obětí té fatální skutečnosti, která ho potká v okamžiku, kdy Théby navštíví mor. Obyvatelstvo se obrací na svého panovníka, aby zasáhl a vypátral příčinu zkázy. Oidipus jako odpovědný panovník tak činí. Osud ho pak drtí. On nad sebou moc nepláče, je normálním lidským způsobem na sebe vzteklý. Přese všechno osobní neštěstí přijímá fakt viny a vyvodí důsledky. Tím zachrání město. Samozřejmě se do mysli vkrádá pochybovačná otázka, zdali by principiálně něčeho takového byl schopen některý ze současných politiků.“

Stanislav Moša

Diváci na scéně uvidí monolitickou dekoraci, která představuje amfiteátr, v němž si lidé příběh hrají. S určitou průrvou, jakoby vstupem do této arény. Všichni herci zde budou od počátku přítomni v téměř identických kostýmech, příběh je zpočátku nesen pouze chórem, až po chvíli se z něj vydělují postavy. Zvláštní připsanou figurou je taneční postava Fauna, který provází příběh neustálým dozíráním. Baví se lidskými osudy, které jsou tu odnepaměti. Tento nápad vzešel z řeckého slova tragos, což je v překladu kozel. A Jiří Mach přišel s informací, že Faun je ten, kdo přináší do domu štěstí, radost, zábavu, ale do domu mladých mužů také neštěstí a smrt. Faun z jiných pověstí je ten, kdo hraje na Panovu flétnu. Ta zazní jako jediný použitý hudební nástroj. Jinak hudební složka inscenace bude specifická. Stanislav Moša k tomu uvedl: „Ono se tam vůbec nezpívá, a přitom zpívá. Bude to spíš akordické broukání, mňoukání. Rytmizování, akordy disonantní nebo naopak harmonické podpoří atmosféru či naléhavost sdělení. Zúčastněné sbory jakoby dýchají tím příběhem...“

„Jsem zvědavý, jak vše bude fungovat a jak roli Jiří Mach zvládne, až to spustíme na sto procent. Hra není dlouhá, ale přirovnávám ji k hodinovce běžené sprintem. Titulní postava od úvodní konfrontace se nezastaví dřív než na konci příběhu. Emocemi, energií a dynamikou se postava Oidipa dotýká kořenů, ze kterých se konstituovalo divadlo,“ uzavírá své zamyšlení Stanislav Moša.

Jiří Mach

Zhlédnete-li na Činoherní scéně Městského divadla Brno ten dávný příběh a budete-li naslouchat otázkám sboru či ústředních postav, pravděpodobně zjistíte, jak je to s psychoneurotickým pojmem „oidipovský komplex“. Že to, jak je vykládán, je vlastně nesmysl. (Minimálně z toho důvodu, že Oidipus dostal krásnou ovdovělou Iokastu za manželku „darem“ za záchranu Théb od tyranické Sfingy, aniž by věděl, že Iokasta je jeho matkou.) Zkreslení vzniklo snad tím, že Oidipovo pátrání je vlastně psychoanalýzou a Freud z toho vyšel.

-mys-