Z tiskových konferencí

Evropská premiéra Cesty k vodopádům proběhne v Divadle Ungelt
vydáno: 24.2.2022
5. března 2022 se na kamenné scéně Divadla Ungelt odehraje premiéra inscenace Cesta k vodopádům. V hlavních rolích fascinující jevištní road-movie o hledání cesty k sobě i tomu druhému se představí Jiří Langmajer a Anežka Šťastná. Režisérem inscenace je Michal Dočekal.

Výběr titulu přibližuje umělecký šéf a dramaturg inscenace Pavel Ondruch: „V Cestě k vodopádům se otec a jeho nevlastní dcera nečekaně vydají na pouť americkým Středozápadem. Neplánovaný výlet po tamních dechberoucích přírodních krásách má napravit jejich pošramocený vztah. Dynamická hra, která nás v každé scéně přenese na jinou zastávku, funguje jako výstižný obraz současné společnosti, v níž je těžké najít společnou řeč, ať už mezi generacemi, mezi rodiči a dětmi, mezi muži a ženami, nebo jen mezi názorově nesouznícími osobnostmi.
Blessingovu hru jsme nenašli na tělo jen Jiřímu Langmajerovi, ale také renomovanému režisérovi a uměleckému šéfovi Městských divadel pražských Michalu Dočekalovi, kterému rovněž není Ungelt neznámý.“


Zakladatel a ředitel divadla Milan Hein k první premiéře roku 2022 v Ungeltu uvádí: „Čeká nás další premiéra, v této sezóně jich bude rekordní počet za posledních 27 let Ungeltu, protože jednoduše řečeno doháníme resty. Tentokrát diváky čeká americká hra a já jsem strašně rád, že se po jedenadvaceti letech vrátil do divadla Michal Dočekal, který zde kdysi režíroval inscenaci Donalda Churchilla Na ocet se Zuzanou Bydžovskou a Miroslavem Etzlerem (hrála se 182krát!), když ne jako začínající, tak jako slibný režisér, zatímco dnes je to špička české divadelní režie.
Stejně tak jsem rád za účast Jiřího Langmajera, který k mé velké radosti zdomácněl v Ungeltu. Představí se zde již potřetí a další role ho čeká v příštím kalendářním roce, takže pozvolna přebírá roli prvního herce v tomto divadle, již dosud zastával František Němec. A do třetice – podařilo se nám díky Michalovi, který ji učil na DAMU, ukořistit Anežku Šťastnou, a to je z mého pohledu skutečný velký čistý herecký objev.“



z inscenace Cesta k vodopádům (foto: Jan Malíř)
z inscenace Cesta k vodopádům (foto: Jan Malíř)


Inscenace hry Lee Blessinga Cesta k vodopádům v Divadle Ungelt přitom bude nejen českou premiérou této hry, ale současně i premiérou evropskou. Světovou premiéru totiž tato hra měla v roce 2008, hrála se po celých Spojených státech amerických, ovšem do Evropy zatím nedoputovala. Autor je přitom zasloužilý americký dramatik, který má za sebou úctyhodnou kariéru jak na poli divadelním, tak na poli pedagogickém. Před pár lety se z něj stal emeritní profesor na newjerseyské univerzitě, kde samozřejmě vyučuje dramatické psaní. Má za sebou přes 40 dramatických textů, přičemž ten nejslavnější a nejproslulejší text ještě z 80. let, kterým prorazil a kterým se proslavil, kterým dobyl Broadway, se zabývá studenou válkou a problémem mezi Ruskem a Amerikou, tedy problémy stále a opět aktuálními. V roce 1988 měl premiéru na Broadwayi, získal nominace cenu Tony Award, byl v širších nominacích na Pulitzerovu cenu a získal i řadu dalších cen. Do češtiny bohužel zatím přeložen nebyl. Jedná se o text A Walk in the Woods a z autora se díky němu stal fenomén.
Celý život si přitom zakládá na tom, že čerpá ze všech možných aktuálních témat – nezastírá, že s velkou rozkoší čte všechny možné noviny, z nichž si podtrhává a zvýrazňuje vše, co ho zaujme. Cesta k vodopádům se vymyká těmto jeho tzv. novinovým hrám, jak je sám nazývá. Jde o hru, která navazuje na americkou tradici rodinných vztahových dramat.

Pavel Ondruch při tiskové konferenci k námětu hry ještě doplnil: „Blessing sám zcela nevyvrátil, že je hra lehce autobiografická. On žil dlouhé roky v manželském svazku, z nějž vyženil děti, a když se s manželkou rozešli, začala vznikat tato hra, která je pro dvě figury a vypráví příběh o nevlastním otci a dceři. Pro autora to bylo velmi silné osobní téma, a ačkoli výrazně upravil okolnosti v této hře, tak se samozřejmě vzdáleně inspiroval a současně se tak s tímto svým traumatem vyrovnával.
Další zajímavostí na ní navíc je, že se opět jedná o žánr, který jsme v našem divadle měli již dvakrát (nejprve v podobě inscenace Řidič paní Daisy a posléze Na útěku), ačkoli není na divadlech tak běžný jako např. ve filmu, a tím je tzv. road-movie. Přičemž žádná z těch předcházejících dvou her nenabídla přímo scénu, v níž postavy jednou nebo jdou. Zatímco Cesta k vodopádům nabízí i scény, které se odehrávají vyloženě během jízdy autem.“


Tento oříšek tedy musel vyřešit režisér inscenace Michal Dočekal.
„Já nevím, jestli má autor zvláštní vztah k automobilovému průmyslu, ale já jsem ho dost proklínal,“ říká, „protože když máte velmi dramatickou scénu, opravdu vyhrocenou, a ta se odehrává v autě a zaznívají věty jako: "dávej pozor, kam jedeš", tak se to nedá úplně obejít, jako to v mnoha jiných případech lze. Autor se nemusí vždy poslechnout, ovšem tady je to zadání bohužel docela náročné, tak snad jsme si poradili.
Podstatou toho textu navíc není tohle, tím silným tématem je přijatá rodičovská odpovědnost. Tedy poměrně neobvyklý námět vztahu nevlastního rodiče – otce – a dcery – přijatého, adoptovaného dítěte, a téma lásky tohoto druhu, vztahu dospívání a dospělosti, a to vlastně na obou stranách, protože člověk může dospívat i ve vysokém věku, pokud se mu to vůbec podaří. Myslím si, že ta hra je dojemná a doufám, že nejen pro lidi, kteří mají vlastní děti. Tuto zkušenost nemusí mít všichni, ale s tím, že jsme něčí děti, má zkušenost skutečně každý.“


z inscenace Cesta k vodopádům (foto: Jan Malíř)
z inscenace Cesta k vodopádům (foto: Jan Malíř)


Mapa, která se objevuje na webových stránkách divadla a inscenace, je „skutečná“. Autor každou scénu své hry pojmenoval podle místa, kde se odehrává, a při rekonstrukci této cesty Pavlem Ondruchem se ukázalo, že postavy ujedou skoro 4500 km.
„Autor mi vyprávěl, že miluje cesty autem (pravděpodobně proto se tento motiv u něj často objevuje) po opuštěných dálnicích v Americe, což je něco, což si Evropan těžko představí,“ přiblížil Pavel Ondruch. „A za zmínku v této souvislosti rovněž stojí, že hra se odehrává na americkém středozápadě. Postavy putují ze středozápadu na severozápad – a Michal (Dočekal) přivedl do Ungeltu výborného českého muzikanta, Václava Havelku, který je autorem hudby pro toto představení a jeho hudba k naší hře a její náladě dokonale sedí.“

I Michal Dočekal se na tiskové konferenci k chystané inscenaci a ke svému návratu do Divadla Ungelt ostatně vyjádřil:
„Já jsem moc rád, že jsem se po letech mohl do Ungeltu vrátit a jsem i rád, že mohu připravit inscenaci s Jirkou Langmajerem, protože jsme se k tomu již dříve chystali, ale zatím ze spolupráce z časových důvodů sešlo. S Anežkou se už navíc známe dlouho, ale pracovně se setkáváme poprvé.
Seč jsem mohl, jsem se bránil, aby se v naší inscenaci neobjevila žádná "originalita", protože si myslím, že tady v Ungeltu je důležité, aby se režisér příliš neukazoval jiným způsobem, než že rozpustí svoji práci přes herce. V tom je i velká výhoda tohoto malého prostoru, že se snáze soustředíte na herce.“


zpracovala Iva Bryndová
za laskavé poskytnutí fotografií z inscenace děkujeme Tereze Šafářové