Z tiskových konferencí

Další novinkou Činoherní scény Městského divadla Brno je dramatizace románu Skleněný pokoj britského spisovatele (trvale žijícího v Itálii) Simona Mawera. Jeho bestseller vydaný roku 2009 je příběhem legendární vily Tugendhat, je proto příznačné, že světová premiéra divadelní adaptace se uskuteční právě v Brně. Ředitel a režisér MdB Stanislav Moša se v této věci obrátil na autora v dubnu 2014 a Simon Mawer mu záhy nato svěřil práva k dramatizaci. Ta vzešla z českého překladu knihy Lukáše Nováka (jenž vzniklý divadelní text pak převedl zpátky do angličtiny, ...co kdyby se v Brně zrodila divadelní senzace, stejně jako jí byl román vydaný před pěti lety, a evropská divadla projevila zájem...).

„Skleněný pokoj je strhující četbou, která toho hodně nabízí: rodinnou ságu i historickou fresku, příběhy hned několika milostných trojúhelníků i architektonickou studii. Jsou tam vášně, jsou tam zrady, naděje i zoufalství, velké umění i velké dějiny. Pro naše a najmě brněnské čtenáře je tento „nejlepší ´český´ román“, jak knihu označil spisovatel Jan Němec, přitažlivý také tím, že inspiraci k němu našel autor ve slavné vile Tugendhat, v tom jedinečném klenotu funkcionalismu moderní architektury. Kde jinde víc než v Brně má pak smysl pokusit se o jeho divadelní adaptaci?,“ říká dramaturg Jiří Záviš.

Stanislav Moša (foto: Michal Novák)

Dramatizace, na které Stanislav Moša v posledních měsících intenzivně pracoval, se přece jen od románu liší. Celá sága nebude zasahovat až do doby poměrně nedávné (rok 1990), časová osa příběhu vyprávěného divadlem obsáhne dobu od konce dvacátých let až po sklonek roku 1968, výrazný zlom pro osud celé země. Vyprávění je do jisté míry metaforické, ať jde nejen o „skleněný pokoj“, ale i třeba postupující handicap jedné z postav hry Liesel Landauerové.
„Ten dům měl být uskutečněnou utopií, realizovaným snem o štěstí; byl postaven podle pokrokových představ funkcionalistického architekta: čistý, racionální a kontinuální prostor, který stírá hranice uvnitř a venku, čímž naplňuje ideu otevřenosti a prostupnosti. A zároveň je Skleněný pokoj příběhem jeho obyvatel. Idea ideálního prostoru skleněného pokoje zůstává klíčovou i v dramatizaci, třebaže to podstatné, co sděluje, nesouvisí až tolik se samotným domem, jako spíš s osudy jeho lidí: ústřední sága Landauerových, kteří jakožto smíšený pár (Viktor je Žid, jeho žena Liesel oficiálně křesťanka, oba však ateisté) zosobňují sebevědomí mladé československé demokracie, sebevědomí nezatížené lpěním na minulosti, rase, vyznání ani jazyku, se snoubí s osudem Viktorovy milenky Katy, vídeňské Židovky, švadleny přivydělávající si prostitucí; epizodu nacistického vědce Stahla, který ve vile zřídí biometrickou laboratoř na zkoumání „čistoty rasy“, vystřídá příběh Zdenky, baletky po úrazu, která se ve vile, přeměněné na fyzioterapeutickou tělocvičnu, věnuje spolu se svým přítelem, mladým lékařem Tomášem, dětským pacientům coby rehabilitační sestra. Všemi časovými obdobími procházejí dvě postavy. Josef Laník, původně šofér a správce ve službách Landauerových, za války šmelinář a po válce kariérista v barvách komunistů, tedy výstižné zosobnění „malého českého člověka“. A bisexuální femme fatale Hana Hanáková, intimní přítelkyně Liesel Landauerové, později i Zdenky, tragická milenka nacisty Stahla, postava vpravdě překvapivá i rozporuplná – to ona je průvodkyní skleněným pokojem ve všech dobách, nositelkou vzpomínek, pamětí prostoru; skrze ni se spojují všechny barvy světelného spektra románu i dramatizace,“ přibližuje Jiří Záviš.

Ještě si přiřaďme herecké obsazení uvedených hlavních rolí: Petr Štěpán (Viktor Landauer), Pavla Vitázková (Liesel Landauerová), Ivana Vaňková (Hana Hanáková), Svetlana Janotová (Kata), Michal Isteník (Laník), Rastislav Gajdoš (architekt Rainer von Abt), Igor Ondříček (Stahl), Radka Coufalová (Zdenka) a Jiří Mach (Tomáš).

Autor samozřejmě pracuje s fikcí, dokonce v originále ani Brno nenazývá Brnem, ale městem, vilu Tugendhat vilou, ale poměrně snadno se pozorný čtenář s brněnskými reáliemi může okamžitě identifikovat. „Simon Mawer je častým hostem Brna a je neuvěřitelné, jak ovládá dějiny našeho města. Jeho Skleněný pokoj je nabitý moudrostí a přesahy, nepíše banálně, ale košatě, jeho myšlenkové linie toto dílo protkávají od samého začátku až do konce. Stojíme před dokonalou křížovkou, záměrně ne všude vyplněnou, autor tím nechává prostor čtenářům...,“ říká Stanislav Moša.

Simon Mawer se premiéry dramatizace svého románu pochopitelně zúčastní. Měl chuť přijet i na některou ze zkoušek, což se nakonec neuskutečnilo. Autor sám to komentoval slovy: „Když už jsem byl tak pošetilý, že jsem svolení k dramatizaci dal, přece nebudu do toho zasahovat.“ Jen prý chtěl ujistit, že mu z toho brněnští divadelníci nevytvoří nesmysl.

Poměrně významnou složkou inscenace má být i hudba (Zdenek Merta). Má na 75 minut - pouze klavír (co ve spojení s vilou Tugendhat taky jiného) a sbor. Muzikál tedy rozhodně nečekejte. Stanislav Moša k dílu uvedl: „40 let historie našeho národa, respektive města Brno, je autorem úžasně zpracováno, bez nějakého zbytečného sentimentu. Ve velmi ostrých hranách ukazuje období rozkvětu Československa, jednoho z pětice evropských států s nejrychleji rostoucí ekonomikou, následně co se stalo po mnichovském diktátu, včetně arizace, pak velkolepé osvobození (z vily Tugendhat si sovětská armáda udělala maštal!), 50. léta, kdy vila začala rychlým tempem chátrat, nadechnutí v období pražského jara, následované okupací vojsky Varšavské smlouvy... To vše je ale jen pozadí pro velké a krásné téma hledání lidského štěstí, naplnění údělu. Autor nám představuje člověka, jednoho z nejbohatších lidí v celé zemi, který měl tu nejkrásnější ženu a nádherný dům, ale své štěstí v tom nenašel. Lásku najde až v jednoduché ženě, kterou osudově trefí ve Vídni. Osud českého národa, resp. našeho města, osud této vily, fascinace oním geniálním dílem, to jsou úžasné pilíře, na kterých by dramatizace měla stát. Nic velkého jsem neměnil, samozřejmě román o 380 stranách bylo nutné ostrouhat tak, abychom se vešli na jeviště v nějakém logickém čase. Vzniklo 54 obrazů.“

Pro inscenaci byly vyrobeny repliky nábytku, které můžete ve vile Tugendhat při prohlídce spatřit, ale jakkoli se scénografické řešení inscenace může zdát snadné (tj. přenést co nejvíce kašírovaných atributů známé vily na divadelní jeviště), opak je pravdou. Příběh se totiž odehrává i ve zcela jiných prostředích (ve vídeňském Prátru, v Americe…) a nesmíme zapomínat, že se hraje i o architektonických vizích a zrodu funkcionalistické stavby. Tvůrci našli poměrně originální řešení. Petr Hloušek, autor animací, našel způsob, jak „přibližovat“ myšlenky architekta divákům, a scénograf Christopher Weyers měl řešení připravené ještě dříve, aniž by o tom věděl. Totiž ve svém ateliéru se Stanislavu Mošovi svěřil, že jeho snem je jednou udělat scénografii, ve které by mohl použít systém hry s papírem, japonské origami. „To bylo přesně ono, co jsem hledal, neboť zákryty či prostřihy mohou krásně navozovat dojem prostoru a také nám to umožní pracovat s rychlými proměnami prostředí. Celá dekorace technologicky zaplní všechny tahy nad jevištěm Činoherní scény. Na scéně tedy neuvidíte tupou kopii reality. Zvolené řešení, věříme, podtrhne i určitou poezii celého díla. A přesně se do toho svítí,“ usmívá se Stanislav Moša. „Onyxovou stěnu také máme, ale jen v určitém výtvarném konceptu,“ dodal.

-mys-