Z tiskových konferencí

Národní divadlo se po pětačtyřiceti letech vrací ke hře Josefa Topola Konec masopustu. Premiéru měla v divadle Oldřicha Ctibory v Olomouci v roce 1963 a na prkna Národního divadla, pro něž byla psaná, se dostala o rok později. Josef Topol ve svých sedmadvaceti letech se po této premiéře stal kmenovým autorem Národního divadla. Hra byla pokládána za součást nové etapy ve vývoji českého dramatu, jak na tiskové konferenci připomenula dramaturgyně Daria Ullrichová. Nový vzduch tehdy přinesli oslovení básníci, kterým spolu s Topolem byl i František Hrubín.

režisér J. A. Pitínský, dramaturgyně Daria Ullrichová,
tiskový mluvčí činohry ND Tomáš Staněk a skladatel Vladimír Franz

Premiéra proběhne 26. května 2011 a pokud mu to zdravotní stav dovolí, měl by se jí zúčastnit i sám autor, dnes již 76letý. Vesnické drama v čase kolektivizace na jeviště přivádí režisér J. A. Pitínský. Konec masopustu je situován do nejmenované české vesnice, nijak idylické. Jedna z postav ji charakterizuje takto: „Jsou to blbý kopce. Víc kamení než hlíny. A dolejc mokřiny. Samá voda.“ Odehrává se na přelomu padesátých a šedesátých let.

„Do vesnice přijíždí okresní tajemník, aby přemluvil posledního soukromě hospodařícího rolníka Krále ke vstupu do družstva. Všichni ostatní již podlehli, nebo se přizpůsobili době. Král je poslední, kdo odolává. Není to žádný velký sedlák, o to víc se zdá nepřípadné, že si stojí za svým. Poctivě hospodaří na polích, na které se zmohl teprve jeho otec. Cítí se zavázán otci, svým kořenům a totéž očekává od svých dětí. Pro naplnění svého úkolu si tajemník zvolil podivnou dobu – konec masopustu. Je to čas, kdy přestávají platit pravidla všedního běžného dne. Maškary se ujímají vlády a za maskou mohou vše. Mají právo konat, jak se jim zlíbí, tu moc jim dává tradice. Ale i tradice se prolíná s konkrétním časem. Tradice je dokonce zneužitelná, je jí možno dát takovou náplň, jakou si žádá doba. Holič zvaný Smrťák, který je ve hře svou flexibilní přizpůsobivostí protipólem Králova zásadového postoje, vymyslel maškarám žádaný aktuální obsah – maškary pohřbívají soukromý sektor. Rituál pohřbívání, který dle zvyku k masopustnímu reji vždy patřil, míří v tomto případě přímo ke Královi. On je tím posledním, kdo setrvává „ve staré době“, jde proti proudu času. Příběh Krále a jeho dětí a příběh maškar se prolnou a dramaticky zauzlí tak, že dojde k tragédii. A jako v klasické tragédii se vše stane během jediného dne. Topolova vesnice v Konci masopustu má i své mokřiny času. Ve spodních vodách žije příběh, který se udál za války. Byl by to všedně banální příběh, kdyby neskončil tragicky. Za Věrou, sestrou Smrťáka chodili dva chlapci. Jeden byl z vesnice, druhý německý voják na dovolené. Místní, patrně z iniciativy Smrťáka, Němce zmlátili, a syn cihláře byl pak odvlečen neznámo kam. Minulost prosakuje do přítomnosti. Formuje osudy postav. V temných vodách minulosti se zrcadlí přítomnost,“ popisuje děj hry a její kontext Daria Ullrichová.

Režisér Pitínský podotkl: „Hra nezestárla, ale její výklad musí být trošičku jiný. Napadlo mě a rozvažoval jsem si repliku, která tam padne, když Rafael říká ´tohle je holírna, ve který se všechno smí, jediná na světě´. Pokusili jsme se rozvinout tuto metaforu a ukázat ten český svět jako ´holičské prostředí´.“

„V šedesátých letech už byla situace jiná a s těmi padesátými se nadala srovnat. Postoj hlavního hrdiny této hry byl v té době všem už nepochopitelný,“ doplnila Daria Ullrichová.

J. A. Pitínský

Posun ve vnímání z pohledu dnešního diváka Pitínský okomentoval slovy: „V šedesátých letech byl výklad Topolovy hry víceméně takový, že je to tažení proti nebohému soukromému sedlákovi a že ho způsobuje holič v masce Smrťáka. Nelíbilo se mi, že ten, kdo je kladný, má být Cihlář, předseda komunistů. Zalíbila se mi právě postava Smrťáka, neboť i v něm je velmi mnoho pozitiv a on zde působí jako šéf osvětového sdružení, které masopust připravuje. Smrťák je vlastně Královi protipólem. Tím, jaké je – na rozdíl od Krále – schopen přizpůsobivosti. Podle mne přípravy masopustního svátku neprobíhají z jeho strany se zlým úmyslem nebo dokonce bestialitou, jen se to pak zvrtne. Další posun vidím v těch maškarách...“

V úloze Krále vystoupí Igor Bareš, Marii si zahraje Pavla Beretová, Smrťáka Vladislav Beneš, Cihláře Alois Švehlík a paní Pražku Iva Janžurová. Postavu prosťáčka Jindřicha, který jako nejčistší je nakonec obětován, ztvární Filip Kaňkovský.

-sar-