PRAHA
aktuální festivalyZ tiskových konferencí
„Zavřete oči, většina z vás tak líp vidí…“ Na Hudební scénu Městského divadla Brno vtrhnou jako blesk z čistého nebe legendární Šakalí léta, jevištní podoba oblíbené filmové muzikálové komedie, která vznikla na motivy stejnojmenné povídky Petra Šabacha. Příběh snění o jiném, lepším světě mimo limity zoufale šedé reality inscenuje režisér Stanislav Slovák. V roli Bejbyho uvidíte Libora Matouše nebo Kristiana Pekara.
Pražské Dejvice konce 50. let žijí poklidně svým „maloměstským“ způsobem života ve stínu rudé hvězdy na špici právě dostavěného hotelu International. Okrskář Jindřich Prokop to ovšem nemá lehké: po smrti ženy nezvládá ani syna Kšandu, trávícího čas s partou nudících se chuligánů, ani dceru Alenu, která právě prožívá svou první lásku k číšnickému učni Edovi. A už vůbec ne tetu Juřičkovou, v jejímž bytě Prokopovi žijí. Ta se nachází ve vlastním světě, rozpráví převážně s duchy a bohužel už u toho začíná být nebezpečná svému okolí. Při pátrání po tetině příbuzném, který by se o ni mohl starat, se zjeví nečekaně mladík Bejby. Zda má skutečně s tetou něco společného, jasné není. Zato je jisté, že do stabilizovaného světa dejvických rodičů, žijících všedními starostmi raného socialismu, a jejich ratolestí, jejichž tušení „světa venku“ určuje exotický obsah popelnic výše zmíněného hotelu, vtrhl uragán. Bejby svým výstředním oblečením a vášní pro „neznámé“ rokenrolové rytmy způsobí pozdvižení a pro generaci dospívajících kluků znamená klíčový obrat v jejich životě.
„Proslulá filmová muzikálová komedie režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského z roku 1993, vzniklá na motivy stejnojmenné povídky Petra Šabacha, nepodává realistický obraz českých 50. let,“ upozorňuje dramaturg Jan Šotkovský a dodává: „Spíše staví s přiznanou nadsázkou pomník „na počest hrdinům, co kdysi zbláznili lidi“, jak se zpívá v její závěrečné písni. Pokouší se ztělesnit sen o svobodě a nezávislosti, jehož potřebu má každá generace. A umocňuje jej rokenrolovými, dnes již zlidovělými šlágry Ivana Hlase (jako jsou „Jednou mi fotr povídá“, „Na kolena“ nebo „Rock'n'roll pro Beethovena“).
Žánrově je to, čemu se za J. K. Tyla říkalo zauberstück. Tedy hra, ve které vystupují reální lidé s velmi reálnými problémy, ale zároveň do toho vstupuje cosi pohádkového. Bejby vlastně není kdovíjaký rebel, přichází odnikud, nevíme odkud, nemá žádnou minulost. Je tak trochu pohádkovou postavou, přichází s tím, aby to v těch Dejvicích rozsvítil a do apatie vnesl pozitivní energii.“
„V pohledu do komunity v Dejvicích konce 50. let, navzdory té jisté pohádkovosti, politikum je však pořád silné. Vždyť šlo o dobu, kdy do lidí se neustále něco tlačilo. Přitom venku byl rokenrol. Myslím, že Šakalí léta připomenou něco i nám, kteří jsme vyrůstali v 70. a 80. letech,“ doplnil režisér Stanislav Slovák.
„Je to jeden z mála českých muzikálů, o kterém můžeme tvrdit, že je součástí jakéhosi zlatého fondu. Sáhnout po něm můžete s důvěrou kdykoliv. Je to látka, u které se budou vždy s chutí potkávat diváci spolu s herci,“ říká Jan Šotkovský.
Stano Slovák se ještě ohlédl za filmem: „Byl to jeden z prvních českých porevolučních velkofilmů, s řadou debutantů, pobral řadu cen, stal se kultovním a má již status nesmírně populární klasiky. Jen nešel na festivaly. Má specifické české téma a to nejpůsobivější, tedy písně Ivana Hlase, nejde úplně dobře komunikovat na mezinárodním poli. Druhý život v divadle proto na sebe nenechal dlouho čekat…“
A jakou verzi Šakalích let uvidíte na Hudební scéně Městského divadla Brno? Jan Šotkovský říká, že volba byla jasná: „Z několika existujících divadelních verzí Šakalích let jsme zvolili tu nejhranější a dle našeho názoru nejlepší: jejím autorem je vynikající a zkušený divadelník Miroslav Hanuš. Samozřejmě jsme řešili, zda se o divadelní úpravu nepokusit sami, ale velice rychle se nám zalíbilo v této adaptaci, která se úspěšně hrála již v několika divadlech. Poezie vyprávění má v ní značnou sílu, snad proto, že Mirek Hanuš velice dobře ví, co jeviště žádá, a v pozadí cítíme autentickou atmosféru doby. Oproti filmu tento divadelní přepis sceluje některé volněji ložené linie, přeskládává některé obrazy do logičtějšího sledu. Mirek Hanuš odvedl velkou práci, a přišlo nám tak zbytečné se pokoušet o něco, co už někdo hodně dobře udělal.“
Stano Slovák zmínil, že naposledy s Miroslavem Hanušem mluvil na nedávné premiéře Hany v pražském Divadle na Vinohradech: „Říkal, že se moc těší. A již dříve jsme od něj měli jasnou odpověď na naše dotazy ohledně případných úprav – ´jste divadelníci, dělejte si s tím, co chcete, víte nejlépe, jaké je vaše publikum, přijedu rád na premiéru´.“
„Naše úpravy jsou kosmetické,“ zmiňuje Jan Šotkovský. „Dotáhli jsme a snad trochu více prokreslili postavu číšníka Edy, který je nositelem vzpoury a který zřejmě ten oheň rokenrolu ponese dál. Kromě toho lehce upřesňujeme jeho vztah se zpěvačkou Miladou. Šlo nám také o to, aby vzpoura nepůsobila jednogeneračně, své nám řekne i životem a dětmi ušlápnutý, osudem smýkaný a již trochu unavený policejní okrskář Prokop. Vzpouře obecně snad dáme větší přiostření, dovolíme si drobné přepisky a jistěže i pár drobností z naší zahrádky. Snad se pan Hanuš na nás nebude zlobit…“
Bejby každopádně bude přesně takový, jak ho diváci znají. Ikonický ve výrazu i v pojetí kostýmu. „Výtvarně nebudeme vytvářet šedivá padesátá, protože my de facto rekonstruujeme vzpomínky Kšady, pro kterého jde o jeho barevné dětství, a to včetně barev, které přineslo Expo ´58. Ovlivnilo vnímání lidí ve východním bloku víc, než si možná myslíme. Takže ano, jsme v hnusných padesátkách, ale v mladém věku toho kluka, který vidí vše krásně barevně…,“ vysvětlil Stano Slovák.
„I když Československo již bylo v éře komunismu, stále doznívala prvorepubliková estetika, móda měla skvělé tvarosloví. Barevně jsem vyšla z dobových časopisů a starých plakátů, v nichž všemu dominovaly pastelové tóny. Ale stále půjde jen o určitou stylizaci, nikoli úplnou ilustraci,“ přibližuje kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová.
„Věci, které jsou dobře napsané a zároveň mají šmrnc originality, jsou nedostatkové. Kolem Šakalích let jsme proto kroužili docela dlouho, bylo jen otázkou času a provozních možností, kdy se do jejich inscenování pustíme,“ říká Jan Šotkovský. „Nabyli jsme dojmu (i z důvodu, jak se nyní točí svět kolem nás), že přichází větší míra aktuálnosti tohoto titulu, než je jen jeho nostalgický rozměr.“
„A opět platí, že nám pro tento muzikál dorostlo ideální obsazení,“ doplnil Stano Slovák. „Jak je to Petrem Šabachem, potažmo Mirkem Hanušem naspané, předpokládá se především „mladé“ obsazení. Na ty nejmladší role jsme pořádali rozsáhlé konkursy, od kluků 11-12 let po dvacetileté, kteří doplňují tu naši starší partu. Na zkouškách, věřte, srší energií, kterou pro takovou inscenaci přesně potřebujeme.“
Významná úloha připadla pro Františka Šterbáka a Daniela Kyzlinka, kteří pro inscenaci MdB vytvořili nové aranžmá písní.
V ústředních rolích se představí Libor Matouš nebo Kristian Pekar (Bejby), Elena Juráčková nebo Sandra Tupá (Alena), Šimon Fikar nebo Josef Gazdík (Eda), Kryštof Helbich nebo Matyáš Mičulka (Kšanda), Aleš Slanina nebo Oldřich Smysl (Prokop), Prokop Helbich nebo Maxmilián Riedl (Marína), Lucie Bergerová nebo Tereza Navrátilová nebo Michaela Hasalová (Milada), Jakub Przebinda nebo Jakub Uličník (Potentát), Erika Kubálková nebo Jana Musilová (Teta Juřičková), Miloslav Čížek nebo Ladislav Kolář (Vrchní Kaláb) a další.
„Šakalí léta jsou po Bylo nás pět dalším titulem v naší nabídce, u něhož máte dopředu dramaturgicky vyhráno. Jsme si však velmi dobře vědomi toho, že vzbuzuje velká divácká očekávání, a to i ohledně obsazení. Diváci nejspíše budou přicházet hodně natěšeni, proto víme, že se může stát, že někdo na adresu skvělého Pekara nebo neméně skvělého Matouše řekne, že Dejdar to není,“ konstatuje s povzdechem Jan Šotkovský.
„Ale jistě i takový divák rád přijde na skvělou českou bigbítovou muziku,“ zve Libor Matouš. A Oldřich Smysl, který je podle svých slov o půl generace dál, přidává další pozvánku: „Pozval bych všechny rodiče, budou odcházet s velkým úsměvem, když uvidí, jaké problémy se řeší v domácnosti u Prokopů. Možná si odnesou pár receptů, jak si poradit se zlobivými dětmi. Příběh je z mého pohledu nositelem i velké katarze vztahu rodičů s dětmi.“
zpracoval + foto: Michal Novák
Pražské Dejvice konce 50. let žijí poklidně svým „maloměstským“ způsobem života ve stínu rudé hvězdy na špici právě dostavěného hotelu International. Okrskář Jindřich Prokop to ovšem nemá lehké: po smrti ženy nezvládá ani syna Kšandu, trávícího čas s partou nudících se chuligánů, ani dceru Alenu, která právě prožívá svou první lásku k číšnickému učni Edovi. A už vůbec ne tetu Juřičkovou, v jejímž bytě Prokopovi žijí. Ta se nachází ve vlastním světě, rozpráví převážně s duchy a bohužel už u toho začíná být nebezpečná svému okolí. Při pátrání po tetině příbuzném, který by se o ni mohl starat, se zjeví nečekaně mladík Bejby. Zda má skutečně s tetou něco společného, jasné není. Zato je jisté, že do stabilizovaného světa dejvických rodičů, žijících všedními starostmi raného socialismu, a jejich ratolestí, jejichž tušení „světa venku“ určuje exotický obsah popelnic výše zmíněného hotelu, vtrhl uragán. Bejby svým výstředním oblečením a vášní pro „neznámé“ rokenrolové rytmy způsobí pozdvižení a pro generaci dospívajících kluků znamená klíčový obrat v jejich životě.
slovo dramaturga Jana Šotkovského
„Proslulá filmová muzikálová komedie režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského z roku 1993, vzniklá na motivy stejnojmenné povídky Petra Šabacha, nepodává realistický obraz českých 50. let,“ upozorňuje dramaturg Jan Šotkovský a dodává: „Spíše staví s přiznanou nadsázkou pomník „na počest hrdinům, co kdysi zbláznili lidi“, jak se zpívá v její závěrečné písni. Pokouší se ztělesnit sen o svobodě a nezávislosti, jehož potřebu má každá generace. A umocňuje jej rokenrolovými, dnes již zlidovělými šlágry Ivana Hlase (jako jsou „Jednou mi fotr povídá“, „Na kolena“ nebo „Rock'n'roll pro Beethovena“).
Žánrově je to, čemu se za J. K. Tyla říkalo zauberstück. Tedy hra, ve které vystupují reální lidé s velmi reálnými problémy, ale zároveň do toho vstupuje cosi pohádkového. Bejby vlastně není kdovíjaký rebel, přichází odnikud, nevíme odkud, nemá žádnou minulost. Je tak trochu pohádkovou postavou, přichází s tím, aby to v těch Dejvicích rozsvítil a do apatie vnesl pozitivní energii.“
„V pohledu do komunity v Dejvicích konce 50. let, navzdory té jisté pohádkovosti, politikum je však pořád silné. Vždyť šlo o dobu, kdy do lidí se neustále něco tlačilo. Přitom venku byl rokenrol. Myslím, že Šakalí léta připomenou něco i nám, kteří jsme vyrůstali v 70. a 80. letech,“ doplnil režisér Stanislav Slovák.
Matyáš Mičulka, Kryštof Helbich, Kristian Pekar
„Je to jeden z mála českých muzikálů, o kterém můžeme tvrdit, že je součástí jakéhosi zlatého fondu. Sáhnout po něm můžete s důvěrou kdykoliv. Je to látka, u které se budou vždy s chutí potkávat diváci spolu s herci,“ říká Jan Šotkovský.
Stano Slovák se ještě ohlédl za filmem: „Byl to jeden z prvních českých porevolučních velkofilmů, s řadou debutantů, pobral řadu cen, stal se kultovním a má již status nesmírně populární klasiky. Jen nešel na festivaly. Má specifické české téma a to nejpůsobivější, tedy písně Ivana Hlase, nejde úplně dobře komunikovat na mezinárodním poli. Druhý život v divadle proto na sebe nenechal dlouho čekat…“
na tiskovém setkání v klubu MdB
A jakou verzi Šakalích let uvidíte na Hudební scéně Městského divadla Brno? Jan Šotkovský říká, že volba byla jasná: „Z několika existujících divadelních verzí Šakalích let jsme zvolili tu nejhranější a dle našeho názoru nejlepší: jejím autorem je vynikající a zkušený divadelník Miroslav Hanuš. Samozřejmě jsme řešili, zda se o divadelní úpravu nepokusit sami, ale velice rychle se nám zalíbilo v této adaptaci, která se úspěšně hrála již v několika divadlech. Poezie vyprávění má v ní značnou sílu, snad proto, že Mirek Hanuš velice dobře ví, co jeviště žádá, a v pozadí cítíme autentickou atmosféru doby. Oproti filmu tento divadelní přepis sceluje některé volněji ložené linie, přeskládává některé obrazy do logičtějšího sledu. Mirek Hanuš odvedl velkou práci, a přišlo nám tak zbytečné se pokoušet o něco, co už někdo hodně dobře udělal.“
Stano Slovák zmínil, že naposledy s Miroslavem Hanušem mluvil na nedávné premiéře Hany v pražském Divadle na Vinohradech: „Říkal, že se moc těší. A již dříve jsme od něj měli jasnou odpověď na naše dotazy ohledně případných úprav – ´jste divadelníci, dělejte si s tím, co chcete, víte nejlépe, jaké je vaše publikum, přijedu rád na premiéru´.“
„Naše úpravy jsou kosmetické,“ zmiňuje Jan Šotkovský. „Dotáhli jsme a snad trochu více prokreslili postavu číšníka Edy, který je nositelem vzpoury a který zřejmě ten oheň rokenrolu ponese dál. Kromě toho lehce upřesňujeme jeho vztah se zpěvačkou Miladou. Šlo nám také o to, aby vzpoura nepůsobila jednogeneračně, své nám řekne i životem a dětmi ušlápnutý, osudem smýkaný a již trochu unavený policejní okrskář Prokop. Vzpouře obecně snad dáme větší přiostření, dovolíme si drobné přepisky a jistěže i pár drobností z naší zahrádky. Snad se pan Hanuš na nás nebude zlobit…“
Libor Matouš, Sandra Tupá, Šimon Fikar
Bejby každopádně bude přesně takový, jak ho diváci znají. Ikonický ve výrazu i v pojetí kostýmu. „Výtvarně nebudeme vytvářet šedivá padesátá, protože my de facto rekonstruujeme vzpomínky Kšady, pro kterého jde o jeho barevné dětství, a to včetně barev, které přineslo Expo ´58. Ovlivnilo vnímání lidí ve východním bloku víc, než si možná myslíme. Takže ano, jsme v hnusných padesátkách, ale v mladém věku toho kluka, který vidí vše krásně barevně…,“ vysvětlil Stano Slovák.
„I když Československo již bylo v éře komunismu, stále doznívala prvorepubliková estetika, móda měla skvělé tvarosloví. Barevně jsem vyšla z dobových časopisů a starých plakátů, v nichž všemu dominovaly pastelové tóny. Ale stále půjde jen o určitou stylizaci, nikoli úplnou ilustraci,“ přibližuje kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová.
„Věci, které jsou dobře napsané a zároveň mají šmrnc originality, jsou nedostatkové. Kolem Šakalích let jsme proto kroužili docela dlouho, bylo jen otázkou času a provozních možností, kdy se do jejich inscenování pustíme,“ říká Jan Šotkovský. „Nabyli jsme dojmu (i z důvodu, jak se nyní točí svět kolem nás), že přichází větší míra aktuálnosti tohoto titulu, než je jen jeho nostalgický rozměr.“
Sandra Tupá, Šimon Fikar, Josef Gazdík, Elena Juráčková
„A opět platí, že nám pro tento muzikál dorostlo ideální obsazení,“ doplnil Stano Slovák. „Jak je to Petrem Šabachem, potažmo Mirkem Hanušem naspané, předpokládá se především „mladé“ obsazení. Na ty nejmladší role jsme pořádali rozsáhlé konkursy, od kluků 11-12 let po dvacetileté, kteří doplňují tu naši starší partu. Na zkouškách, věřte, srší energií, kterou pro takovou inscenaci přesně potřebujeme.“
Významná úloha připadla pro Františka Šterbáka a Daniela Kyzlinka, kteří pro inscenaci MdB vytvořili nové aranžmá písní.
V ústředních rolích se představí Libor Matouš nebo Kristian Pekar (Bejby), Elena Juráčková nebo Sandra Tupá (Alena), Šimon Fikar nebo Josef Gazdík (Eda), Kryštof Helbich nebo Matyáš Mičulka (Kšanda), Aleš Slanina nebo Oldřich Smysl (Prokop), Prokop Helbich nebo Maxmilián Riedl (Marína), Lucie Bergerová nebo Tereza Navrátilová nebo Michaela Hasalová (Milada), Jakub Przebinda nebo Jakub Uličník (Potentát), Erika Kubálková nebo Jana Musilová (Teta Juřičková), Miloslav Čížek nebo Ladislav Kolář (Vrchní Kaláb) a další.
Jan Šotkovský, Daniel Rymeš, Oldřich Smysl, Andrea Kučerová
„Šakalí léta jsou po Bylo nás pět dalším titulem v naší nabídce, u něhož máte dopředu dramaturgicky vyhráno. Jsme si však velmi dobře vědomi toho, že vzbuzuje velká divácká očekávání, a to i ohledně obsazení. Diváci nejspíše budou přicházet hodně natěšeni, proto víme, že se může stát, že někdo na adresu skvělého Pekara nebo neméně skvělého Matouše řekne, že Dejdar to není,“ konstatuje s povzdechem Jan Šotkovský.
„Ale jistě i takový divák rád přijde na skvělou českou bigbítovou muziku,“ zve Libor Matouš. A Oldřich Smysl, který je podle svých slov o půl generace dál, přidává další pozvánku: „Pozval bych všechny rodiče, budou odcházet s velkým úsměvem, když uvidí, jaké problémy se řeší v domácnosti u Prokopů. Možná si odnesou pár receptů, jak si poradit se zlobivými dětmi. Příběh je z mého pohledu nositelem i velké katarze vztahu rodičů s dětmi.“
zpracoval + foto: Michal Novák
