Z tiskových konferencí

První premiérou Divadla v Dlouhé v jeho 13. sezóně bude velmi netradiční inscenace Vějíř s broskvovými květy v režii J. A. Pitínského. Tuto klasickou čínskou hru, kterou v druhé polovině 17. století napsal přímý potomek Konfucia Kchung Šang-žen, pro Divadlo v Dlouhé adaptoval Hubert Krejčí. Vycházel přitom z překladu a mnoha studií Dany Kalvodové, naší přední znalkyně orientálního divadla, jejíž památce je celá inscenace věnována. Její překlad Vějíře s broskvovými květy byl svého času prvním převodem tohoto klasického titulu čínského divadla do západního jazyka a při setkání s profesorkou Kalvodovou se tento text také poprvé dostal do ruky J. A. Pitínskému.

„Ta hra mě od začátku zaujala, protože je nesmírně fantazijní, kouzelná a půvabná a je samozřejmě po čínsku drastická,“ popisuje J. A. Pitínský. „V textovém i jevištním zpracování jsme bohužel naráželi na to, že má-li vyniknou opravdu vše, co je ve hře půvabné a vtipné a šibalské a co drastické, potřebuje to velmi dlouhý čas. V jevištních zkratkách nutně něco musí zaniknout, protože si to vytváří svůj evropský čas, svou vlastní jevištní tektoniku našeho poněkud nervózního vnímání času. Ale nedá se nic dělat, nemůžeme hrát představení dva dny, jako to bývá v Číně.“

K volbě hry dramaturg Divadla v Dlouhé Štěpán Otčenášek dodává: „Vějíř s broskvovými květy byl jedním z prvních titulů, o nichž jsme s režisérem Pitínským mluvili, když jsme ho před asi třemi lety oslovili, zda by nechtěl znovu pracovat v našem divadle. U jiného režiséra by mě snaha dělat čínské divadlo vyděsila, ale spojení této hry s J. A. Pitínským mi připadalo velmi zajímavé a slibné. Rádi zkoušíme různé typy divadla a tohle byla výzva zkusit východní divadlo, které jsme nikdy nedělali. Později ke spolupráci přistoupil Hubert Krejčí, který hru zadaptoval, což bylo nezbytné. Text musel být upraven a především zkrácen. Je to obrovský epos, který by ve scénáři měl asi 800 stran. V Evropě byl Vějíř podle našich informací uveden jen jednou v Německu, kde však úplně vynechali jednu ze dvou hlavních linií. Ve hře se totiž prolíná linie soukromá, kterou představuje milostný příběh mladého vzdělance a nankingské nevěstky, s veřejnou, v níž je zachycena společenská destrukce v závěru dynastie Mingů. Pro naši inscenaci vzniklo několik verzí, poslední vznikala ještě v průběhu zkoušek...“

Hra začíná a končí v klášteře. „Ve hře je náboženství velmi důležité. Ať už konfuciánské, taoistické nebo zenbuddhismus. I v našich úpravách jsme tomu museli věnovat pozornost, abychom užívali správný výklad a zdůvodnění děje. Jde o to, že do klášterů se lidé uchylují před ohrožením, možná řekněme rozpadem světa. Nečeká nás tam žádný shakespearovský happyend, naopak pointa je paradoxní, ne-li divná. Linie milostná se v klášteře rozplyne, je ukončena ve jménu něčeho jiného, vyšších náboženských hodnot. Milenci se odevzdají slovům taoistického mnicha... Do epilogu také zasáhne jakýsi chlap z magistrátu a mění očekávané a představuje utečencům, normálním lidem i učencům, výnos, který všechny zbavuje naděje. Jo, tohle vás možná pobaví, ale vážně je citován původní text, takto to tam v originálu stojí,“ usmívá se J. A. Pitínský.

Doporučujeme si pořídit program k inscenaci, neboť v něm bude uvedena synopse děje (podobně jako u opery). „Možná až divák bude sledovat děj, nalezne jisté paralely čínských dějin a naší nedávné historie,“ upozorňuje Štěpán Otčenášek.
„Historická linie hry je v každém případě strašně komplikovaná. Doteď v ní nemám jasno. (smích) Jak bylo zmíněno, němečtí divadelníci se na to raději vykašlali a inscenovali jen ten milostný příběh. Předpokládám, že divák z toho bude mít v hlavě trochu maglajz, ale věřím, že to pro něj bude odstrašující i přitažlivé zároveň a nelibost nedá najevo,“ doufá J. A. Pitínský. „Zkusíme to tam nechat, vždyť ten baladický a melodramatický příběh neustále naráží na složité válečné strategie, respektive je s nimi dějově svázán...“

Tvůrci se potýkali s velkým problémem, no jen sežeňte v Praze autentické rekvizity! Třeba ony vějíře byly k nesehnání... Přestože inscenace bude pracovat s autentickými choreografickými prvky, s velmi náročným líčením a nápodobou čínských kostýmů, nečekejte parametry klasického čínského divadla – divadla znaků a neuvěřitelné akrobacie. „Nejde nám o rekonstrukci, to by akorát vzniklo divadlo pro turisty, což nechceme (a navíc bychom se to nikdy nenaučili). Přesto to naši herci budou mít velmi těžké, jde o zcela jiný způsob vyjadřování, než jsou zvyklí,“ uvedl k tomu Štěpán Otčenášek. J. A. Pitínský navazuje: „Tak to skutečně ne, neočekávejte něco, co možná znáte z Pekingské opery, která tu několikrát byla. Hra je ve stylu – nevím, jestli to řeknu dobře - epického divadla stylu čchü. Uchvacující bojové scény, akrobacie, plno ohňů… - o tom naše inscenace vážně nebude. Spíše jsme se inspirovali moderní Čínou, její úchvatnou subtilní krásou a zároveň současnou otřesnou kýčovitostí. Ostatně jsme to mohli vidět při zakončení olympiády...katastrofální skloubení úchvatných tradic s moderními rytmy čínského světa. Záměrně jsme něco na ten způsob do inscenace promítli a pracujeme s tím.“

J. A. Pitínský a Štěpán Otčenášek moc děkují za pomoc a spolupráci přednímu českému sinologovi Oldřichu Královi a choreografu Igoru Dostálkovi, který je velkým znalcem východních pohybových technik. „Bez nich by inscenace Vějíř s broskvovými květy nevznikla,“ svorně říkají. „I tak je to těžký experiment, šílený pokus...“

Po experimentu s východním divadlem začne režisér Jan Borna s herci Miroslavem Táborským, Janem Vondráčkem a Martinem Matejkou připravovat v Americe nesmírně populární hru Kompletní dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. „Text v podstatě vznikl z improvizace tří herců – komiků a v čem je vtip, je patrné z názvu. Tři herci sehrají v jednom večeru všech 37 her a 154 sonetů velkého barda. Autorovu genialitu ale ilustrují pomocí současných kulturních fenoménů...,“ říká Štěpán Otčenášek.
Pak se režisérka Hana Burešová vrátí ke Calderónovi a po jeho hrách Zázračný mág a Znamení kříže nastuduje drama Lékař své cti, které se u nás nikdy nehrálo, ač text kdysi existoval v překladu Jaroslava Vrchlického.
Štěpán Otčenášek představil i poslední velkou premiéru sezony: „Na jaře, jak je v Divadle v Dlouhé téměř již tradicí, přivítáme hostujícího režiséra. Bude jím Jiří Havelka, který připraví inscenaci pro celou rodinu Děvčátko Momo a ukradený čas od autora Nekonečného příběhu Michaela Endeho (1929 – 1995). Je to opravdu krásná dětská knížka. Měli jsme obavy, jestli dostaneme povolení, ale napsali jsme zastupující agentuře dlouhý dopis, a povedlo se! Tedy jak vidíte, Divadlo v Dlouhé v sezoně 2008/2009 uvede samé české premiéry...“
Vedle toho Divadlo v Dlouhé bude pokračovat v uvádění cyklu scénických čtení, opět se zaměří na současné slovenské autory.