Zpráva

Příběh, který se skutečně stal, byl inspirací pro francouzskou autorku Laetitiu Colombani k napsání komedie Nejsem cvok!, kterou 23. března 2026 uvede v české premiéře Divadlo Kalich. V hlavních rolích s Radkem Holubem a Alenou Mihulovou, kteří se scházejí na nové spolupráci více než 30 let od natočení slavného filmu Karla Kachyni Kráva.

Slavnostní premiéry se osobně zúčastní autorka Laetitia Colombani. Francouzská spisovatelka, scenáristka, režisérka a herečka je známá i českému publiku. V roce 2018 u nás vydal Odeon její román Cop a v naší kinodistribuci běžel film, který režírovala, Má mě rád, nemá mě rád s Audrey Tautou v hlavní roli.

Hlavním hrdinou komedie je bývalý účetní Bernard, který vede klidný, předvídatelný život sám ve svém bytě, kde nic není ponecháno náhodě a vše v něm má své pevné místo. Potrpí si na pravidla a čísla, má spočítané vše od sušenek po role toaletního papíru. Bernardovu nevzrušivou každodennost zpestřují jen občasné návštěvy syna a pravidelná sezení u terapeutky. Ale pak přijde osudný den, který Bernardovu poklidnou domácnost obrátí vzhůru nohama. A jeho život už nikdy nebude stejný.

„Komedie Nejsem cvok!, jíž uvádíme v české premiéře, je důkazem okřídleného tvrzení, že ty nejlepší příběhy píše život sám. Její autorku totiž inspirovala reálná událost, která se ve skutečnosti stala v japonském městě Kasuja mezi lety 2007 a 2008 a následně obletěla světová média jako zpráva z kategorie téměř neuvěřitelných. Musím se smát, jaké okolnosti nám kolikrát mohou zasáhnout do života,“ prozrazuje producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek. „Laetitia Colombani je citlivě využila pro velmi vtipný a zároveň i dojemný příběh o jednom zprvu zatvrzele uzamčeném srdci, které se nakonec otevřelo okolnímu světu. Od začátku jsme s režisérkou Janou Kališovou věděli, že hlavní role je ideální příležitostí pro mimořádný talent Radka Holuba, a měli jsme radost, když Radek hned po prvním přečtení hry na naši nabídku kývnul,“ dodává.

Vedle Radka Holuba a Aleny Mihulové v inscenaci režisérky Jany Kališové v překladu Michala Lázňovského hrají Petr Buchta a Barbora Mošnová. Scénu navrhnul Nikola Tempír, kostýmy Miroslav Král, hudbu složil Zdeněk Zdeněk.

Rozhovor s Radkem Holubem

Vzpomenete si, s jakými pocity jste hru Nejsem cvok!  poprvé dočítal?
První přečtení je něco jiného, než když se potom s textem hry střetáváte každý den a neustále o něm přemýšlíte, nicméně pamatuju si to, myslím, stále docela přesně. Bavil mě hořkosladký tón toho příběhu, pěkně se v něm přelévá smích a dojetí. Navíc se u něj můžete nejen pobavit, ale i zamyslet, když budete chtít. Je to komedie o samotě, samoty čtyř jejích hrdinů na sebe někdy naráží, někdy se zase šťastně prolnou, navzájem se vyruší. Je o trochu legračním strachu z vystrčení růžku z vlastní ulity. Když se k tomu přes všechny obavy přeci jen odhodláme a vylezeme z ní, poznáme, co jsme za celý život nepoznali, potkáme lidi, které bychom jinak nepotkali, a začneme se na svět kolem koukat jinak. Tohle mě na naší hře od začátku moc bavilo a stále baví.

Jak se vám hledala cesta k postavě osamělého Bernarda?
Hodně mi na ní pomohla paní režisérka. Když jsem se učil text přes letní prázdniny, byl jsem s ním sám a vytvořil jsem si k němu nějaký vztah. Myslel jsem si, že vím, kudy na to jít. Ale Jana Kališová mou představu pozměnila, chtěla po mně něco jiného, co vlastně ani není mojí nátuře vlastní. Najednou jsem Bernarda viděl jinýma očima, totiž prizmatem jeho samoty, jeho pedantství, s nímž bazíruje na svých omezeních, své ulitě, z níž se bojí vykouknout, protože je přesvědčený, že jedině tak je v bezpečí. A v tom se právě šíleně mýlí… Baví mě jít u každé figury hluboko ke kořenům, prozkoumat ji a následně opustit ryze psychologický přístup, fouknout pod to vzduch, aby výsledek na jevišti byl lehký a bavil mě, stejně jako diváky. Věřím, že i těžší témata se dají na diváky přenést s lehkostí. Samozřejmě že také ta má své mantinely, abychom si potom třeba nešli pro laciný smích.

Máte pro Bernarda pochopení?
Přiznám se vám, že v jistém smyslu mám, protože se v něm v nějakých detailech poznávám. Možná i proto jsem ho zpočátku chtěl hrát trochu jinak, abych si tohle nemusel přiznat. Nicméně najednou jsem viděl sám sebe, jak jsem se v určitých situacích v životě zachoval, a ta figura mi otevřela dveře nejen směrem ven, ale i dovnitř. Teď už je mi vlastně sympatické, že některé její body se mě dotýkají velmi osobně. Když jsem si tohle připustil, bylo to pro mě zábavné i obohacující.

Je pro vás v něčem důležité, že hrajete příběh inspirovaný skutečnou událostí?
Nijak zvlášť si to neuvědomuju. Když je dobře napsaná zápletka, je podle mého názoru trochu jedno, jestli se doopravdy stala, nebo ne, protože většina autorů i u naprostých fikcí vychází třeba z toho, co někde zaslechli, někdo jiný jim vyprávěl a tak podobně, a to pak zakódují do scénářů. V seriálu Místo zločinu Zlín  také hraji postavu inspirovanou skutečným kriminalistou, často proto dostávám dotaz, zda jsem se s ním setkal nebo jsem z něho přímo čerpal. Nesetkal. Přečetl jsem si scénáře a začal pracovat na své představě o roli.

Více než 30 let od natočení slavného filmu režiséra Karla Kachyni Kráva se opět setkáváte při společné herecké práci s Alenou Mihulovou. Co pro vás takové setkání znamená?
Jsem šťastný, že jsme se s Alenou zase mohli potkat. Já si ji v té roli tak trochu vysnil. Jdeme hereckým životem vedle sebe, vím o tom, co Alenka v průběhu let udělala na divadle, co natočila, ona stejně sleduje mě. A když jsme se teď potkali na první zkoušce, jako by těch třicet let ani nebylo.

Také s režisérkou Janou Kališovou máte za sebou jeden výrazný počin –inscenaci Plný kapsy šutrů, která se stala diváckým fenoménem a spolu s Miroslavem Vladykou jste ji hráli bezmála 20 let. Jak byste popsal vaši spolupráci?
Já mám Janu moc rád a obrovsky si jí vážím. Plný kapsy šutrů měly premiéru v roce 2002 a od té doby jsme spolu nezkoušeli, ale jak se ta inscenace hrála opravdu dlouho a různě jsme ji v průběhu let oprašovali, Jana nás sledovala, tu a tam usměrňovala a díky tomu jsme se alespoň vídali. Mám velkou radost, že jsme teď na tuhle spolupráci navázali, rozumíme si spolu.

Rozhovor s Janou Kališovou

Vzpomenete si, s jakými pocity jste hru Nejsem cvok! poprvé dočítala?
S velkou radostí, že se mi konečně podařilo objevit neobvyklou komedii, v níž není tématem nevěra či jiný druh podvádění, která nevyžaduje groteskní nebo fraškovitou hereckou stylizaci, ani přesnou synchronizaci otevírání a zavírání dveří (to se děje v takové komedii, které v hantýrce říkáme „dveřovka“). Tohle je komediální příběh o opravdových lidských vztazích.

Jaké téma vám v ní nejvíce rezonovalo?
Po mě je to příběh o tom, jak mnohé, i nepříjemné, situace, ve kterých se člověk nechtěně ocitne, mohou způsobit pozitivní změny v jeho myšlení a cítění, v jeho mezilidských vztazích a v tom, že si uvědomí, co je pro něj v životě opravdu důležité.
A v téhle komedii se životy v dobrém převrátí nejen hlavní postavě, ale i všem třem dalším…

Hra je napsaná na motivy skutečné události. Překvapil vás tento fakt? Byl pro vás nějakým způsobem důležitý?
To, že je text inspirován skutečnou událostí z roku 2008, je záměrně uvedeno hned na titulní stránce hry. Takže vás to nemůže úplně překvapit. Jen se při čtení neustále divíte, jak neuvěřitelné věci se člověku v životě přihodí. A fakt, že se příběh opravdu stal, mi při zkoušení nestále připomínal, že musíme všechny situace hrát co možná doopravdy a vážně.

Do hlavní role jste si vybrala Radka Holuba, s nímž nespolupracujete poprvé. Proč vaše volba padla právě na něj?
S Radkem Holubem jsem (před 25 lety!) zažila jedno z nejhezčích zkoušení v životě. To, když jsme s ním a Mirkem Vladykou připravovali inscenaci hry Plný kapsy šutrů. Tedy ještě než jsme se poprvé setkali na zkušebně, se kluci usnesli, že nechtějí, aby je režírovala ženská a že se budou chovat tak, abych to v zoufalství co nejdřív vzdala. Jenže své předsevzetí nedodrželi a asi tak po dvou týdnech se mi přiznali s dodatkem, že už o to neusilují. A na zkušebně pak panovala neuvěřitelná pohoda, vzájemná vstřícnost a důvěra. A inscenace to byla hodně úspěšná… Tak jsem si to po těch neuvěřitelných letech chtěla zopakovat. A těšilo by mě, kdyby i s podobným výsledkem.

S čím byste si přála, aby diváci z tohoto představení odcházeli?
Aby jim bylo dobře na duši, protože se jim dostalo alespoň chvíle něčeho pozitivního, mohli se zasmát i trošku dojmout a možná nad něčím i popřemýšlet.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka