Zpráva

Španělský básník a dramatik Federico García Lorca se na scénu Národního divadla vrací po půlstoletí, kdy se hrál jeho Dům doni Bernardy v režii Alfréda Radoka; Krvavou svatbu tu hned po válce nastudoval Jindřich Honzl. Činohra ND se vrací k tomuto textu, v němž se folklór mísí s avantgardou, tradiční svět svateb a nedotknutelných obřadů s vášnivostí okamžiku i nezachytitelnou láskou.

V den sňatku opouští nevěsta ženicha a následuje Leonarda, muže, kterého miluje, bez ohledu na neúprosný zákon morálky a cti. Touha po pomstě žene svatebčany v čele s ženichem po stopách uprchlíků. Ženich i milenec krvavě hynou o svatební noci, tragédie končí nářkem žen nad mrtvými muži. My se však ptáme dál – co ostatní postavy, jejich rodiče, prarodiče, sousedé? Vědí také, co je šílená touha? Je láska pouze doménou mládí, nebo je každý z nás tak trochu opouštějící Nevěstou a zrazeným Ženichem?

SVĚT JE VELIKÝ A VŠICHNI SE NA NĚJ VEJDOU
(o inscenaci)

Název tragédie Federika Garcíi Lorcy v sobě obsahuje dvě slova, která svým spojením naznačuji rozpor. Svatba, odvěký rituál, kdy dochází k prolnutí dvou lidských životů, symbolizuje harmonii mezi mužem a ženou. Ve svazku se slovem „krvavá“ ovšem evokuje cosi konfliktního a nešťastného. Krev jako hybatelka osudy lidí, jejich veškerého jednaní a konání, je ale také i znakem smrti, boje a násilí, prolitou životodárnou tekutinou. Zároveň i skutečným symbolem života a vášně. Vždyť Nevěstě a Leonardovi vře v žilách krev vášní a touhou a oba jsou rozpolceni mezi láskou – krví – a rozumem.

Láska či rozum, čistota, touha, svoboda, divokost, smrt… a osud. Krvavá svatba sice vyrůstá z bezprostředních španělských reálií a konkrétní doby, ale dotýká se nás možná víc, než jsme si ochotni připustit. Klíč k naší interpretaci jsme našli ve třetím dějství, zejména přes postavy Luny a Smrti. Přírodní síly – Luna jako věčné světlo a Smrt jako věčná tma – vnášejí do hry nejen motiv fatality, ale i směšnou nicotnost člověka proti přírodě. Přesto je naše Smrt více reálnou postavou, než krutou nositelkou osudu. V původním textu Smrt – v převlečení za prostou ženu – tragédii definitivně dokoná. Ale my jsme nechtěli tak explicitní výklad.

Najednou se nám ani nechtělo věřit, že by ti muži v lese byli jen „pouhými“ dřevorubci. Zdálo se nám, že i oni přicházejí z jiného, věčného světa. Jsou podivnými přízraky, možná mrtvými otci a zavražděnými bratry našich hrdinů. Průvodci a převozníky mezi dvěma světy. A snad právě proto těm (doposud) živým tak fandí.

Na jedné zkoušce Krvavé svatby se režisér Martin Kukučka zeptal, jak vnímáme samotu postav našeho příběhu. Jak ji – podle nás – prožívají a cítí... Nešlo o náhodnou otázku. Vždyť i téma samoty, opuštěnosti a hledání se samozřejmě prolínalo celou tvorbou Federika Garcíi Lorky. A vlastně i životem. Jistě – básník, levičák a homosexuál, ve třicátých letech minulého století ve Španělsku dost třaskavá kombinace. Jeho pohnutý osud a zejména tragický konec by sám vydal na divadelní hru, hned na začátku fašistické revoluce tragicky zemřel. Anebo podlehl vábení Luny a vstoupil do svého snového světa, do magického kouzelného lesa, mezi mrtvé i jejich přízraky?

Možná je to právě on, kdo nám nakonec ústy mrtvého bratra, jedné z postav naší inscenace Krvavé svatby, říká: Svět je veliký. Všichni se na něj vejdou.
/Ilona Smejkalová, dramaturgyně inscenace/

NAPÍNAVÁ ZKUŠENOST, RADOST, PŮSOBIVÉ A ORIGINÁLNÍ OBRAZY
(co řekli o zkoušení se SKUTRy herci a herečky)

Režie Krvavé svatby Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského, tedy pánů SKUTRů, je nepředvídatelná, a právě proto vysoce inspirativní. Pro mne zcela nová, napínavá zkušenost. Díky!
/Soňa Červená/

Mám tu čest se SKUTRy zkoušet už potřetí, jejich způsob zkoušení tedy aspoň trochu znám. Skvělé je, že tato zkušenost neumenšuje mou radost z práce s takovými skvělými „režiséro-dramaturgy“ a neubírá prostor, ve kterém se můžu nechat překvapit naší společnou prací. Jejich způsob zkoušení je mi velmi blízký. Stavíme jej na vzájemné komunikaci, citlivém vnímání a ochotě být otevřený pro nápad druhého. Dostává se mi pevné svobody v utváření postavy a vztahů k ostatním. Raduji se.
/Pavlína Štorková/

Za největší přínos zkoušení považuji, že se Martin s Lukášem snaží vycházet z jednotlivých lidí a že je vše nabízené možné. Jako největší nebezpečí pro toto představení vidím to, že se Martin s Lukášem snaží vycházet z jednotlivých lidí a že je vše nabízené možné.
/Jan Bidlas/

Na SKUTRU se jezdí báječně. Především vás proveze krajinou plnou fantazie a překvapivých obrazů, které se vám vryjí do paměti. Je výborně odpružený, takže vás nevydrncá; jede tiše, vlídně a něžně. A vy si začnete zpívat nějakou temperamentní lidovku, vítr tam fouká kolem uší a jste chvíli šťastní.
/Eva Salzmannová/

Je to moje druhá spolupráce se SKUTRy a vždycky mi imponuje, že Lukáš s Martinem jsou díky svým rozdílným energiím schopni působit velice harmonicky. Hudba a fyzické jednání se vzájemně prostupují a herci se tak mohou setkat s něčím, co na našich jevištích není tak časté. Styl každého jejich přestavení vzniká na zkouškách a do poslední chvíle se mění význam scén – takže inscenace má schopnost se svobodně vyvíjet i během repríz.
/David Prachař/

Práce se SKUTRy je dost odlišná než s ostatními režiséry, které jsem měl možnost poznat. Při zkoušení se neklade největší důraz na text, ale na hudbu, pohyb a vlastně celkovou atmosféru jednotlivých scén. Velmi vzdáleně bych to přirovnal k práci Boba Wilsona, se kterým jsme dělali projekt 1914. Ale tady vše vzniká dost improvizovaně, na místě, často i z nenápadných podnětů od herců. Neustále se něco mění, přidává, ruší, je to velmi živý proces. Text (razantně zkrácený) se mnohdy implantuje až jako poslední složka. Výsledkem jsou však velmi působivé, originální obrazy, do kterých text přirozeně zapadne za zvuků lidových písní.
/Radúz Mácha/

PŘÍBĚH MEZI MUŽEM A ŽENOU SE V URČITÝCH MOMENTECH STÁLE OPAKUJE
(SKUTŘI o Krvavé svatbě)

Pokaždé, když pro nás vybírám text, snažím se najít takovou hru, ve které je prostor pro vnitřní svět postav. To je něco, co nás zajímá. Jakub Kopecký, náš scénograf, pro to vymyslel termín „vnitřní krajina“. Jde o prostor, který se spíše podobá naší paměti, krajině, ve které neplatí kauzalita a proporce reality. Také si myslím, že Lorkův text je natolik interpretačně otevřený, že jej budeme muset spolu s herci dotvořit. Tedy doufáme v trochu autorský vklad herců.

Za celým příběhem, zvláště ve třetím dějství, které se posouvá úplně mimo běžnou realitu, se ukrývá otázka, na jakém principu funguje mužský a ženský svět. Jak se tyto světy ovlivňují a zda mohou vedle sebe dlouhodobě existovat. A také je v Krvavé svatbě obsažena osudovost, jakási predispozice k určitému řešení krajně emocionálních situací, jakými jsou láska, zrada, smrt. Ukazuje se, že příběh mezi mužem a ženou se v určitých momentech stále opakuje. Muži umírají a ženy vedle sebe nadále zůstávají žít jako nějaké vdovy. V tom je nadčasová archetypálnost autorova sdělení.
/Lukáš Trpišovský/

TĚŽKÝ SEN ŽIVOTA, KTERÝ TEČE KOLEM NÁS
Ten reálný příběh velmi silně připomíná lidovou baladu. Takže není důležité, kde a zda se reálně odehrál. Nebo spíš García Lorca zpracoval Krvavou svatbu jako lidovou baladu. Postavy se kromě Leonarda nijak nejmenují, jsou to jen Matka, Ženich, Nevěsta, Luna, Děvčátko, Dřevorubec… To se odráží i v naší inscenaci. Vyrůstal jsem na Slovensku, moje máma je etnografka a vedla přes dvacet let folklórní soubor. Takže moje zkušenost s autentickým folklórním materiálem se jistě projevuje i v tom, jakou hledám s herci cestu k textu.

Nejde o to převlékat herce do lidových krojů, spíš hledat výraz pro projev emocí a obraznosti vnitřního světa hry a postav. Rádi ale pracujeme velmi otevřeně na zkušebně s herci a jsme odkázáni na to, jak nám pomohou situace a postavy interpretovat, takže je vždy těžké říct, kam nás to vše konkrétně zavede. Španělsko, jeho reálie, řeč… to je výzva. My samozřejmě nebudeme předvádět kastaněty a kytary za horké letní noci. Ale samotné situace a text jsou psány pro španělský temperament a je velkou výzvou chopit se ho tady, s našimi emocemi a zkušenostmi. Jinak se ale myslím dotýká všech lidí na celém světě ze stejných důvodů. Emotivnost, archetypálnost, obraznost. Je to jako sen. Těžký sen života, který teče kolem nás. A my někdy do té řeky vstoupíme a pořádně nás zmáčí. Přesto si řekneme, že to stálo za to. Anebo nestálo? To je jedna z otázek Krvavé svatby. A něco nám blízkého.
/Martin Kukučka/