Zpráva

V české premiéře uvede Divadlo Kalich v pondělí 18. dubna hru současného německého autora a režiséra Marca Beckera Už nikdy sám!. Pod režijní taktovkou Petra Novotného se v ní sešli Pavel Liška, Zuzana Bydžovská a Josef Polášek.

Osobitá komedie se zabývá fenoménem dnešní doby, a to osamělostí lidí ve velkoměstech. Becker v ní vystavěl poněkud bizarní situaci dnešních singles, kteří se snaží uniknout pocitu osamělosti a najít si někoho, s kým budou sdílet svůj život. Přirozeným způsobem jim to nejde, musí toho docílit promyšleným plánem, dokonce za hranicí zákona. A stane se ještě něco daleko zvláštnějšího – po městě se najednou začnou ztrácet desítky a desítky občanů...

foto: Richard Kocourek

„Téma té hry je, myslím, naprosto trvalé, lidské a obecné snad pro všechny věky věků. Jsou jím samota, pocit a tíha z té samoty a touha nebýt sám. Naše hra je osobitá, dojemná a snad i vtipná tím, jak se postavy s pocitem samoty nesmiřují a začnou se s ním velmi po svém vypořádávat,“ prozrazuje představitel hlavní role Pavel Liška.

„Samotu zná každý. Někdo ji má rád a někdo ji dokonce vyhledává, ale většina lidí se jí bojí a pro mnoho z nás je prokletím. Marc Becker napsal o samotě komedii. Vypráví o obyčejných lidech, kteří se perou se svojí samotou, a divák se směje. Umí si udělat ze samoty srandu. Protože ví, že to je to nejlepší, co člověk může udělat, když se něčeho bojí. Smát se a nabíjet se optimismem,“ doplňuje režisér Petr Novotný.

Text z němčiny přeložila Helena Eliášová, autorem scény k inscenaci je Ivo Žídek, kostýmy navrhl Roman Šolc, hudbu složil Milan Svoboda.

Předpremiéra se odehraje v neděli 17. dubna v Divadle Bolka Polívky v Brně, první reprízy po pondělní premiéře pak 20. dubna v Karlových Varech a 22. dubna v domovském Divadle Kalich.

Rozhovor s režisérem Petrem Novotným:

Je vůbec vhodné psát a uvádět komedii o něčem takovém, jako je samota? Na první pohled nevypadá jako téma pro pobavení...
Divadlo je nádherné v tom, že se dokáže na všechna témata podívat i s úsměvem, a vůbec to neznamená, že si přitom neuvědomuje závažnost problémů, kterými se právě zabývá. Vážné jde s nevážným pohledem velmi dobře dohromady, koneckonců schopnost podívat se na vlastní smutky s úsměvem se považuje za jeden ze základních kamenů duševního zdraví.

Považujete téma samoty za současný fenomén?
Tak tohle opravdu nevím. Z toho, co jsem kdy o dějinách krátkého lidského přebývání na této planetě četl, jsem získal dojem, že samota rozhodně není současný vynález. Netuším, jestli je právě dnes větším fenoménem než jindy. Když klepe na dveře mně, rád si představuju, že jde o tu samou ctihodnou dámu, která už navštívila tolik moudrých lidí přede mnou. V podstatě mi to lichotí.

K samotě můžeme být přinuceni okolnostmi, anebo ji také můžeme v mnohých chvílích záměrně vyhledávat. Uměl jste se v životě vyrovnat s první situací a patříte i mezi druhé případy?
Když jsem byl k samotě donucen okolnostmi - a byla to někdy i velmi dlouhá období -, nedokázal jsem se s ní vyrovnat ani omylem. Zapsala se mi hluboko do mysli, a protože naše mysl je, jak známo, velmi pružný a přizpůsobivý orgán, stala se časem mojí druhou přirozeností. Dnes se se samotou aktivně kamarádím.

Není divadlo ze své podstaty samotě jako takové vlastně velmi vzdáleným prostředím? Jde o činnost kolektivní, která navíc logicky usiluje být na očích co největšímu počtu lidí...
Kdyby to bylo tak jednoduché, nebylo by asi už dávno o čem mluvit. Bohužel, pocit hluboké, sžírající osamocenosti v nás často vykvete právě v prostředí velkého kolektivu lidí. A co horšího, dokonce i uprostřed nejbližší rodiny. Když o své vztahy nepečujeme, snadno se vyprázdní a samota je tady.

Myslíte, že si diváci po odchodu z tohoto představení budou více vážit jeden druhého, anebo ti, kteří potřebovali jen jeden lístek, budou odcházet odhodlanější na své situaci v tomto smyslu něco změnit? Má divadlo takovou sílu?
Asi nepůsobí takhle přímo. Divadlo prostě vypráví příběhy - a čím jsou emotivně silnější, tím snadněji a hlouběji si je ukládáme do své paměti právě tak, jako všechny ostatní příběhy, kterým nasloucháme a které vnímáme od svého dětství až do rakve. Stávají se součástí naší osobní zkušenosti a my příliš nerozlišujeme mezi tím, co jsme skutečně zažili, a co známe z doslechu. Je to náš soukromý a neopakovatelný obraz světa. Je jen na nás, jak se jím při svém jednání a chování dokážeme řídit. Obávám se, že moc ne.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka