Rodinné (detektivní) drama Agent tzv. společenský mělo svou premiéru již na podzim roku 2018. Přes to, že od ní uplynulo relativně dost času, zasloužilo by si spolehlivě častější uvádění i dnes, kdy se na programu Studia Švandova divadla neobjevuje příliš často. Jedná se totiž jednoznačně o text a inscenaci, která stojí za vidění a zaslouží si výraznější pozornost. 

Text hry Martiny Kinské a Radka Schovánka tak jako mnohé další, využívá ještě relativně nedávné minulosti - komunistické totality. Začíná již ze synopse tušeným odhalením, vztahujícím se k ní, které symbolicky přichází - vtrhává - do poklidného rodinného života v momentě, kdy se život celé rodiny tak jako tak významně mění. Syn odjíždí na dlouhodobý pobyt do zahraničí, rodiče se stěhují do nového domu. Předtím, než k tomuto stěhování dochází, však před postavami vyvstává zásadní otázka týkající se minulosti, kterou vyslovuje po svém pátrání právě syn.
Dochází k odhalení skrytých tajemství, lží, nikdy nevyřčených pravd. Jediná otázka proti sobě (znovu) na jednu stranu staví bývalého spolupracovníka Státní bezpečnosti, na druhou bývalého disidenta, to vše v jedné rodině. Drama však nezůstává v očekávané poloze, byť vychází z již v podstatě klasického modelu: odvážný disident vs. spolupracovník, který prostě odvážný nebyl a navíc se neobjevil jen tak. Do této rovnice jako třetí vstupuje jejich syn, který zapomenutou a netušenou minulost odhaluje a pokouší se s ní vyrovnat rovněž v souvislosti s tím, co on sám o svém životě a životě své rodiny ví a zná.
Právě tím k již řekněme klasickému modelu vyrovnání se s nepříjemnou minulostí (ať už jde o hledání pravdy o tom, jak moc kdo statečný byl a kdo ne, co ještě je pravda a co už záměrně vytvořená manipulace a naházená špína, či o to, co kdo řekl, a kdo komu ublížil) přidává ještě něco navíc, dokonale vystižené v rozhovoru matky se synem krátce před koncem inscenace o jeho dětství z jeho pohledu. (Za mě jeden z nejsilnějších a nejabsurdnějších momentů inscenace.)
Inscenace si časově a prostorově poměrně dlouho a z velké většiny vystačí pouze s jedním bytem, kde se to zásadní drama odehrává, postupné odhalování pravdy však přináší rovněž krátké flashbacky do minulosti, do doby výslechů a vyšetřování "protistátní" činnosti. V těch se do děje dosud sevřeně rodinného dramatu přidává čtvrtá postava, někdejšího vyslýchajícího (estébáka), a přináší s sebou mnohem představitelněji a názorněji podané a zobrazené absurdity a obludnosti někdejšího režimu, než jak by mohly být zachyceny pouhým vyprávěním. To, o jak "nemocný" režim a systém se jednalo, pak vrcholně dokládá přítomným setkáním s tímto jeho příslušníkem. 

Velmi efektní je jednoduchá scéna Matěje Cibulky, evokující vystěhovaný byt, kde se nachází již jen poslední krabice, s nimiž ústřední trojice rodinného dramatu jako by odnášela nejen svůj movitý majetek, ale i dosavadní iluzi "spokojeného" života. Funguje skvěle, dává maximální možnost vyniknout všem čtyřem obsazeným hercům, a výborný nápad je pak opona oddělující ve zmíněných flashbacích právě uzavřený prostor bytu a výslechovou místnost pouhým svícením.

Na závěr - byť jde zejména zde samozřejmě o složku zásadní - zbývá dodat, že to vše podtrhují skvělé herecké výkony Tomáše Pavelky, Kláry Cibulkové i Viktora Kuzníka. 
Ivan Řezáč v roli onoho vyšetřovatele za nimi herecky nezaostává, jeho role však neposkytuje tolik a tak zajímavého prostoru - byť velmi efektně zobrazuje zmiňovanou obludnost StB.

Za mě zbývá dodat jediné - víc takových inscenací a častěji v programech.