Na toto představení jsem si počkala. Nejdřív nebylo možno sehnat lístky, potom bylo představení na poslední chvíli zrušeno. Až v pondělí 25.5. se podařilo. Na tuto hru jsem dostala tip přímo z divadla, když jsem napsala pochvalnou recenzi na Poslední sezení u dr. Freuda, které má stejné herecké obsazení.

Nevěděla jsem, na co jdu, a anotace téma hry schválně pomíjejí. Název dává tušit souvislost s hudbou a skutečně hra se odehrává v šatně slavného dirigenta po koncertě. Poněkud otravný fanoušek si přijde pro podpis, potom pro fotografii a pořád se pod nějakou záminkou vrací, až děj trochu připomíná absurdní drama E. Albeeho Příběh ze ZOO, kde se také nevítaného společníka nelze zbavit.

Postupně ale přituhuje a divák rozplétá dirigentovu minulost a staré viny až do konečné katarze za zvuku silné hudby. Tam by podle mě mohla hry klidně skončit.

Nicméně autor měl potřebu dovysvětlit podrobnosti i pro méně chápavé diváky a dojít v závěru k nějakému rozhřešení. I když se mně to zdálo trochu nucené, ale opravdu jen trochu, jinak se divák rozhodně nenudí, herci i to jedno trochu hlušší místo vybalancují. A na závěr emoce jdoucí až na dřeň.

Nutno pochválit herecký koncert Rimský – Finger: tato dvojice si zkrátka sedla. A jak třeba v Posledním sezení u Dr. Freuda byl Finger v pozadí a doplňoval, tady to ovládl a byl neuvěřitelně šílený, nechutný, vlezlý, pomstychtivý, odpouštějící, smutný, každou minutu jiný a všechno mu divák věřil.

Téma druhé světové války a koncentračních táborů je těžké v každé době, v téhle, kdy se politika opět radikalizuje, snad ještě těžší. Dnes snad ještě více než jindy je poselství hry aktuální: je třeba přiznání vin, pokání, pochopení a odpuštění.

To v Řeznické zvládli to s bravurou.