Cílem A studia Rubín je zaměření se na autorské inscenace s razantní a původní výpovědí. A přesně takovou je nejnověji uvedená hra (premiéra 18. 2. 2012), Kiler, jejímž autorem i režisérem je Jiří Pokorný. Dalším ze znaků Rubínu bývá vklad již zkušených hereckých osobností, ale především stále Rubín zůstává prostorem pro nastupující generaci mladých hereckých profesionálů. Na tento model lze napasovat obsazení Kilera. Roman Zach (Luboš), který nejen vede odehranými lety, však ztvárnil i postavu, která je předurčena k tomu, aby byla pánem dramatické situace. Zach ve spolupráci s mladými talentovanými herečkami Janou Pidrmanovou (Sandra) a Gabrielou Pyšnou (Patricie) vytvářejí tak silný zážitek protkaný erotickým (místy až zvráceným) napětím, žárlivostí, zuřivostí a narůstajícím dusnem, které se však střídá s úlevou a údivem, že má divák místy pocit, jako by byl této trojici komorní prostor Rubínu malý.
Nacházíme se ve fázi zkoušení hry o básníkovi Tassovi. Tento fakt by mohl zavánět starým známým "divadlem na divadle", avšak až na prostor, kterým opona rozděluje jeviště od režisérského pultu. Zde zjistíme, že vlastně až tak moc o to zkoušení nejde. "Divadlo" je ale přítomno téměř pořád. Mám na mysli stavy, které mezi sebou postavy hrají. Dámy si před sebou navzájem namlouvají, že je Luboš zajímá čistě z pracovního hlediska. Každá sama sobě nalhává, že ji Luboš fyzicky nepřitahuje. A co před svými kolegyněmi/přítelkyněmi skrývá sám Luboš?
Objevují se zde dvě roviny, které se na konci začnou vzájemně prolínat. První linie je ono neúnosné sexuální napětí, jež čiší především z obou ženských postav, kdežto z Luboše vyzařuje spíše ležérnost. Zvláště interpretace Pidrmanové, ukazující její Sandru v extrémně lačných polohách, mě navádí k možnosti, zda se na hru místy nedíváme skrze Lubošovy představy. Druhou přítomnou linkou, která se mezi postavy rozlije jako žhavá láva, je zjištění, že Luboš vraždil. Původní zděšení se mísí s učarováním, a tím se opět navracíme k milostnému trojúhelníku a boji, kde chce každý zaujmout své místo a kde už každý musí uchránit svůj vlastní život.
Rekvizity v podobě květin, které jedna nebo druhá z žen sem tam lepí na trám upínající oponu, a které stejně časem znovu opadávají, ve mně evokují situace, jež se před námi na jevišti rozprostírají. Stejně tak se totiž pozvolna rozpadá a zase slepuje fáze zkoušení hry, ale také vzájemné vztahy, jež jsou svým způsobem velmi vyhrocené. Jen Luboš má v sobě pořád element určitého klidu a jistoty. Znamená snad to, že po něm Sandra i Patricie touží, že ho neudají a že mu věří? Nebo je to zase jenom cílená hra?
"Já toho týpka fakt neznal... Ty vole, holky, pojďte zkoušet."
Inscenace Kiler má před sebou ještě pár kroků k tomu, aby se pořádně usadila a ucelila. Pokud se to podaří, může se A studio Rubín pyšnit velmi vydařenou nekonvenční inscenací, která bortí určité hranice vkusu i nevkusu, ale zároveň je protkaná nitkami jemnosti.