Mám pocit, že Klatově Faustovi zatím trochu chybí nadšené ohlasy (byly snad jen dvě vysloveně pozitivní recenze), a tak jsem se rozhodl vylepšit skóre aspoň tady. Pro mě tato hra představuje nezapomenutelný zážitek, který hodně posouvá můj názor na to, čím divadlo vlastně může být, a přináší mi novou chuť vůbec do divadla chodit. Obecně mi u činohry často chybí větší rozmanitost výrazových prostředků, což je tady popřeno vrchovatou měrou. Jsou to audiovizuální hody, které dokonale rezonují s příběhem a spoluvytvářejí mnohovrstevnaté dílo. Je to fakt skvělé. Hodně bych si přál, aby hra jako tato nebyla brána jako úlet, který si "Divadlo pod Palmovkou může dovolit" (recenze na idnes.cz), ale spíš jako směr, kterým si toto divadlo přeje (aspoň někdy) jít. A i jiná divadla, samozřejmě.

Pár postřehů k inscenaci:

1) Klatův Faust je udělaný tak, aby byl kontroverzní, a že přijdou negativní reakce diváků (a konzervativnějších divadelních kritiků) je předem jasné. Je to v podstatě Lars von Trier na divadle (po pravdě tedy celkem krotký Trier, aby zas někdo nebyl zklamaný z opačných důvodů). To znamená hru režiséra s divákem, která není vždy příjemná a vyžaduje aktivní přístup ze strany diváka. Začíná to od těch pitomých rohů, které si musíte nasadit (sundal jsem je – zrovna od Triera vím, že si divák nesmí nechat všechno líbit, i když má režiséra v podstatě rád). Jde rovněž o samotné prosycení představení popkulturou včetně místy velmi tvrdého rocku, což každý nemusí dávat. Pokud dále zvládnete integrovat Markétku mluvící fistulí na invalidním vozíčku, dostane vás scéna s ovocem, u které budou potřebovat pár sekund na rozdýchání i nejotrlejší. Celé to ale perfektně drží pohromadě, včetně těch rohů na hlavách diváků, pokud chcete. Pokud nechcete, můžete říct, že je to samoúčelné.

2) Faktem je, že pokud má někdo problém s rockovou hudbou nebo mu nic neříkají kapely jako U2, Pink Floyd nebo Nick Cave and the Bad Seeds, bude to mít těžší. Odmítám ale názor, že je to samoúčelná přehlídka volně vybraných hitů. Často jde jen o krátké narážky na slavné skladby. Třeba "programová" Sympathy for the Devil zazní krátce dvakrát nebo třikrát a nikdy v původní verzi od Rolling Stones. Neměl jsem žádný problém vnímat tyto narážky na slavné skladby jako přirozeně zapadající do představení, jejich přítomnost ve hře je bez problémů srozumitelná. A platí to i u těch písní, které zazní v delším úseku. Příkladem je zejména závěr první části s I Still Haven't Found What I'm Looking For, kterou souběžně paroduje Tereza Dočkalová v roli Mefista. Celá scéna vyznívá jako ironický ďáblův komentář k příběhu Fausta a Markéty a je to jeden z nejsilnějších momentů celého představení.

3) Geniální je to rovněž vizuálně. Tím nemám na mysli jen technické vychytávky, kdy např. promítání na stěnu umožňuje zachytit detail a částečně i střih (tedy prvky, které jsem až doteď považoval za čistě filmové a v divadle spíš vyloučené), ale hlavně sborové a taneční scény.

4) Skoro ve všech reakcích na inscenaci zaznívá odpor k pojetí Markéty na invalidním vozíčku, maximálně je vyzdvižen výkon Kamily Trnkové, ovšem trochu se soucitem, že ji režisér k tomuhle přinutil. Ve skutečnosti Markéta na vozíčku v podstatě dominuje celé první části představení, je zahrána neskutečně suverénně a v kontextu řezavé ironie, která je určujícím prvkem celé inscenace, dává bez problémů smysl. Režisér ji na jedné straně odmítá pojmout přímočaře jako ideál nevinnosti a čistoty, a místo toho ji představuje jako naivního a nábožensky bigotního mrzáka (jak naivita, tak víra jsou rovněž pojaty ironicky). Zároveň ale, a to se týká Klatova Fausta jako celku, se navzdory všudypřítomné ironii nic podstatného neztrácí. Markétina tragédie je pořád přítomna, jen ten ironický odstup způsobuje, že se na ni díváme jako přes sklo, kde jsou skutečné emoce vyloučeny. Divák je tak postaven před tragický příběh, který se před ním se vší silou odehrává, a zároveň mu je znemožněno ho jako takový naplno prožívat. Vlastně tím sám na sobě zakouší znevážení hodnot, které je podle Goetha definicí ďábla ("duch, jenž stále popírá") a podle Klaty znakem světa, ve kterém žijeme.

6) Obtížná je otázka po myšlenkovém obsahu této hry – co si vlastně máme z této interpretace Fausta vzít. Na rozdíl od některých kritiků si však nemyslím, že toho Klatův Faust přináší málo – spíš jen nedává jasné odpovědi, vytváří přehršel podnětů a významových spojů, přičemž je na každém divákovi, co si s tím počne. Nepochybně je možné vytvořit více srovnatelně přesvědčivých interpretací, nebo se klidně také spokojit s viděným a slyšeným a na významu celku netrvat. Já se pokusím o následující úvahu.

Jakkoliv je Goethova literární předloha rovněž mnohotvárné a nejednoznačné dílo, jasné je minimálně to, že člověk (Faust) je u Goetha situován mezi zlo a dobro, tmu a světlo, ďábla a Boha, přičemž neutuchající činorodost je cestou ke světlu či Bohu, zatímco lenost a sebeuspokojení znamená propadnout peklu. Úloha ďábla je dvojznačná – představuje znevážení všech hodnot, nicotu, do které chce ďábel člověka strhnout skrze pokušení, které před něho staví. Zároveň ale ďáblovo pokušení může podněcovat činorodou touhu jít stále dál a výš ("síla, jež chtíc páchat zlo vždy dobro vykoná"), k čemuž také u Fausta stále znovu dochází. Mefistofeles sázku o to, že Faust nakonec zatouží po prodlení v kráse přítomného okamžiku, vyhraje jen o fous. A hned vzápětí zápas o duši Fausta prohraje – vyrvou mu ji síly světla, andělé přicházející shůry. Pro dnešního čtenáře je na Goethově Faustovi asi nejhůře pochopitelné, proč vlastně je Faust spasen. Goethe prokazuje značnou jasnozřivost, pokud jde o nejednoznačnost lidské touhy jít dál a výš – Faust veden touto touhou napáchá spoustu odpudivého zla. A přesto je spasen. Goethe zřejmě nakonec přijímá touhu po vědění, moci a neustálé aktivní činnosti jako něco vznešeného – člověk se díky těmto vlastnostem odpoutává od temnoty a směřuje ke světlu. Přesně tento moment je však pro nás o dvě stě let později těžko přijatelný – s vedlejšími důsledky neutuchající touhy jít stále dál a výš máme jako lidstvo dnes příliš intimní zkušenost.

V interpretaci Jana Klaty po tomto rozměru Goethova Fausta také není ani stopy. Touha jít stále dál a výš je systematicky zesměšňována jako povrchní, neautentická, falešná a zlá. Bůh a cesta člověka ke světlu u Klaty úplně vypadává ze hry, zůstává tam jen v karikované podobě opakovaných odkazů na mariánský kult, které zde lze těžko chápat jinak než ironicky. U Klaty zůstává na jevišti jen Faust a ďábel, přičemž Faust pokušení od začátku do konce podléhá a není na něm vůbec nic vznešeného – je jen podlý, neupřímný, slabošský a zlý.

Neexistuje tedy pro člověka žádná naděje? Žádnou snadnou odpověď nám Klata sice nedává, ale určité vodítko inscenace podle mě přece jen obsahuje. Faust je totiž i u Klaty spasen (nebo jak to nazvat). Mefistofeles je v každém případě zahnán – tento klíčový moment Goethova Fausta Klata zachovává. Faust však není zachráněn anděly, nýbrž Markétou, nyní již kráčející. Tohle je Klatova invence, u Goetha to není, byť i tam se Markéta v závěru objevuje. Pouze však vítá spaseného Fausta jako jedna z "kajícných hříšnic", nehraje v závěru důležitou roli.

Co si z toho tedy vzít? Podle mě se nabízí půvabná a jednoduchá interpretace, která mě však osobně plně uspokojuje a celý zážitek z inscenace dovršuje. Zaprvé je jasné, že faustovská touha jít stále dál a výš, která je v Klatově Faustovi karikována, je jednoznačně maskulinní (aspoň z hlediska tradičního rozdělení genderových rolí). Zadruhé víme, že Jan Klata si zvolil jako podtitul či motto své hry závěrečnou větu celého Goethova Fausta – "za věčným ženstvím jsme neseni výš". V kombinaci s Markétou, která si přijde v závěru inscenace pro Fausta, mi z toho plyne tento závěr: Spasit nás může láska, zejména pokud žena není bigotní naivka, ale hlavně pokud muž není úplný idiot.

Já myslím, že to u polského feministického punkera dává smysl.