Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
MARATON UBU
Dušan Hübl, 9.3.2011
Na poslední únorový víkend připravilo pražské Divadlo Na zábradlí ve spolupráci s DISKem a budapešťským divadlem Maladype színház maraton představení, věnovaných fenoménu Ubu v nejrůznějších podobách. Bylo to náročné, ale stálo to za to.

Festiválek zahájilo scénické čtení nejznámější hry Alfreda Jarryho Ubu králem v provedení domácího souboru – režii měl David Czesany. Tuto premiéru - derniéru pojednali tvůrci vskutku velkoryse, účinkovalo v ní na 50 lidí, od velké části hereckého souboru přes administrativu divadla až po šatnářky a barmanky. Již příchod do hlediště vzbudil silný dojem – všichni účinkující seděli na jevišti v několika řadách s elevací, oba sólisté (Jiří Ornest a Zdena Hadrbolcová) na forbíně u stolku s tácem plným pečených žeber a Marta Vítů coby průvodkyně dějem u pravého portálu. Na malé ploše Zábradlí to působilo stejně impozantně, jako kdyby se chystala Beethovenova Devátá s filharmonií a celoevropským pěveckým sborem. Jen místo fraků a rób byli účinkující oblečeni do hnědých úborů různé podoby, ale rozhodně ne slavnostních. Představení začalo velkým všeobecným odchrchláváním, při němž jsme všichni poučeně mysleli na onen slavný „hovnajs“. Nezazněl. Začalo se jako na školní besídce: jménem autora, názvem díla, jménem překladatele. Pak teprve došlo na hovnajs. A v tomto recesistickém duchu probíhalo celé představení. Změna prostředí se vyjadřovala změnou čepiček na hlavách „filharmoniků“ podle pokynů „dirigentky“ Vítů, udělovaných místo taktovkou jakýmisi mávátky. Jeden typ čepiček znamenal polský lid, jiný polské vojsko a ještě jiný Rusy. Speciální pokrývky hlavy pak označovaly rodinu krále Václava, cara, kapitána Obrubu a hlavní spiklence. Během celého představení se vlastně nikdo nepohnul z místa – nebylo ostatně kam. Herci na své výstupy vždy jen povstali. Pouze Hromoslavovi předci vyjížděli z propadla a dokonalý medvěd (lední, ale proč by po Litvě nepobíhali lední medvědi?) přišel ze zákulisí. Děj kupodivu zůstal přehledný a sdělný. Vydatně se pracovalo s již zmíněnými žebry, jichž bylo na scénu postupně přineseno neuvěřitelné množství. Posloužila jako munice při všech bitvách, ale evidentně i pro herecké improvizace. A ještě zbylo na diváky, dokonce i po představení. Pobavil jsem se znamenitě a soudím, že většina diváků v zaplněném hledišti rovněž. Navíc jsem s povděkem přijal, že úvodní čtení mi dokonale pomohlo znovu si celou hru připomenout před dalšími inscenacemi, jež přinesly na toto téma nejrůznější variace.

Druhým číslem festiválku byla projekce televizního záznamu slavné Grossmanovy inscenace Král Ubu z roku 1964 v Eliadově knihovně. Nestíhal jsem. Ostatně o této inscenaci již bylo napsáno více než dost, a chytřejšího. Ale díky tomu, že jsem týž záznam viděl již dříve, si dovolím malou poznámku. Jan Grossman ve své inscenaci objevně propojil hry Ubu králem a Ubu spoutaný. Před dalšími čísly festiválku bylo dobré si to uvědomit.

Sobotní večer patřil Maďarům a inscenaci Übü király budapešťského experimentálního divadla Maladype v režii Zoltána Balázse. Na jevišti byla opět postavená vysoká elevace, tentokrát však z balíků novin (přemýšlel jsem, jak ten objem z Budapešti přivezli, ale šlo o noviny české). Uprostřed byla ukryta jakási šachta pro Otce Ubu – za celé představení ji téměř neopustil, zatímco ostatní tři herci, kteří si rozdělili další hlavní role, zručně šplhali po celé papírové hoře. Představení začalo opět jakýmsi významným pomrkáváním, jako že všichni víme, co přijde. A hovnajs opět nepřišel, zazněl až po recitaci jakoby dětské říkanky o kočce a myši ve strhujícím tempu za doprovodu rytmické hudby vyluzované ústy a těly aktérů. Mimochodem hovnajs se maďarsky řekne szahar (čti sohor). Celou inscenaci tvůrci stylizovali jako dost divokou hru čtyř adolescentů někde na půdě nebo ve starém skladišti. Noviny nesloužily jen jako jediný stavební prvek scény, ale herci z nich průběžně vyráběli doplňky ke kostýmům a maskám, případně rekvizity. A pro scénu závodu o truhlici polských zlaťáků z novin vystříhali dokonce loutky davu závodníků, kteří se na nataženém provaze předbíhají v touze po výhře. Dalšími rekvizitami byly špejle a různé kancelářské potřeby (sešívačky, tyčinkové lepidlo, nůžky), s nimiž se báječně stylizovaly bitvy i drakonická mučení odpůrců. Navíc to evokovalo téma úřednictva a byrokracie vůbec jakožto zla ve světě. Text hry inscenátoři náležitě zkrátili a celé představení se hrálo ve velmi svižném tempu. Přesto bylo i z ochabujících reakcí diváků patrné, že zhruba v polovině se nápady vyčerpaly a některé postupy se začaly opakovat. Prostě zvolená koncepce a použité prostředky na celou inscenaci nestačily. Také improvizační vsuvky (předčítání a herecké komentování titulků z českých novin), zpočátku vtipné a publikem s povděkem kvitované, začaly v druhé polovině inscenace spíše brzdit její spád a diváky nudit. Představení bylo do češtiny překládáno titulkovacím zařízením, improvizované výstupy simultánně tlumočila překladatelka Tatiana Dimitrovová, před jejímž výkonem smekám.

Na nedělní podvečer se diváci přesunuli do DISKu na tamější inscenaci Ubu Antikrist režisérů Michala Háby a Šimona Spišáka a současného 4. ročníku KALD (premiéra se však uskutečnila již v minulé sezóně). Anotace v materiálech divadla se tváří mnohoslibně, klade spoustu zásadních sugestivních otázek. A to je možná paradoxně jeden z důvodů, proč alespoň pro mě znamenala inscenace určité zklamání a považuji ji za nejslabší součást festiválku. Tvůrci v parafrázích odkazují kromě velmi netradičně pojaté ubuovské dvojice (loupeživí motorkáři) na Švejka i na Ježíše Krista, citují Dostojevského a ve finále nechají přijet na scénu na pitoreskní trojkolce – pionýru (pro nepamětníky: malá motorka) boha či ďábla, prostě jakéhosi demiurga v kostýmu, který připomíná gauča nebo jihoamerického Indiána. Ubuovské Polsko nahradil Svinigrad, zvláštní společenství ovládané ženou-načálnikem na kapitánském můstku s jakýmsi všeřídícím panelem. Kromě načálnika zde žijí jen dva pochopové, žena – asi „lid“ a dvě symbolické svině v chlívku (úhelný kámen této společnosti). Mluví se zde svérázným panslovanským esperantem, zřejmě pro větší univerzálnost vyznění. Otec a Matka Ubu se v duchu Jarryho hry zmocní vlády nad tímto Svinigradem a již tak zplundrovanou společnost doplundrují. Nic nefunguje, motorku je nutno tlačit, elektřina nejde a hlavní zdroj energie metan také došel – když není co žrát, není ani co srát. Na konci „demiurg“ sejme Ježíše z kříže a odvede ho pryč ze Svinigradu, sesazení manželé Ubu se vydají hledat další místo vhodné k vládnutí. Zbude jen Švejk, „lid“ a jejich věčná píseň. Člověk si odnáší zážitek jakési zbídačelé země, v níž jedna špatná vládnoucí garnitura je střídána jinou ještě horší, zatímco „lid“ si v jakési naději stále ještě zpívá. Cosi to připomíná, nemohu se však zbavit dojmu, že inscenace honí příliš mnoho zajíců najednou. Všechno je strašně vážné, plné vulgarit a kamsi se vytratil nadhled i humor. Mám pocit, že v průběhu představení se občas zasmálo jen pár zasvěcených. No ano, je možné, že žijeme ve vulgární a posthumorné době, ale já to až takhle tragicky nevidím.

Závěr festiválku a pro mě i jeho vrchol tvořila inscenace Divadla Na zábradlí Ubu se baví v režii Jiřího Havelky. Scénář vznikal na základě kolektivního dramaturgického konceptu a částečně také improvizacemi během přípravy inscenace, byť je mystifikačně připsán Evaldu Slánskému, což je jedna z postav hry a dalo by se snad říci převtělení Otce Ubu v této variaci. Mimochodem jde o jedinou postavu hry, která má normální jméno. Téměř všechny ženské postavy se totiž jmenují Eva, téměř všichni muži Václav. Bezejmenné výjimky tvoří zahalená a mlčící „muslimka“, sousedka Evalda Slánského a záhadný muž v modré kšiltovce, který se během celé hry pouze jednou (a cíleně téměř neviditelně) odebere na WC a zpět (kdo to je?). S motivy z her o Otci Ubu se zde pracuje velmi volně a podle mého názoru se ve výsledném tvaru projevují spíše odkazy na Ubu spoutaného. Tedy na hru, v níž se pojem svobody relativizuje tím, že správně formulovaný zákaz a důsledná neposlušnost donutí i toho nejsvobodnějšího člověka vlastně udělat přesně to, co se od něj chce. Vše se odehrává v letadle, takže scéna je upravena jako přední část economy class s autentickými sedačkami, hlediště a diváci tvoří virtuální pokračování trupu letadla s dalšími cestujícími. Vpředu je naznačen průchod do business class a k pilotní kabině, vpravo palubní WC a vše je doplněno nezbytnými transparenty se zákazem kouření či „připoutejte se“ a dvěma plochami pro videoprojekce během letu. Prostě jako ve skutečném letadle. Nezvyklé je, že herci velkou část svých partů hrají zády k publiku, usazeni v sedačkách. Hraje se už při příchodu diváků do sálu – cestující postupně přicházejí do kabiny letadla, zaujímají za pomoci letušek svá místa, čtou si nabízené noviny (při festivalovém představení to byl maďarský Népszabadság – proč asi?). Při tom se vede banální palubní konverzace a jednotlivé postavy odhalují své charaktery. Skupina je sestavena modelově z odlišných typů lidí, každý z nich má také jiný důvod k cestování. Letušky oznamují, že odlet bude z technických důvodů opožděn. Po chvíli se ozve mohutné spláchnutí (mýlím se, když to považuji za paralelu onoho úvodního „hovnajs“?), z palubního WC vyjde poslední cestující (Petr Čtvrtníček) a zaujme své místo vedle tajemné „muslimky“. Letadlo může startovat.

Děj hry je tvořen banálními situacemi, které jsme všichni na palubách různých letadel mnohokrát zažili (podaných ovšem natolik vtipně, že by se člověk nenudil, i kdyby sledoval pouze tuto rovinu inscenace). Jenže tyto situace jsou občas posunuty za obvyklou hranici – např. všem cestujícím hned zkraje letušky odeberou mobily. „Z bezpečnostních důvodů“. V rámci palubního „shopu“ se jako bonus výměnou za palubní vstupenku rozdávají jakési geniální lžíce „bulsara“, působící zcela zázračně při jakémkoliv problému (na projekčních plochách před tím proběhne motivující reklama). Skoro všichni cestující za ni svou palubní vstupenku ochotně vymění – kdo nechce, stejně o ni přijde. Připraví ho o ni ti, kteří za jeho vstupenku získají další „bulsaru“. Mnohem častěji než při obvyklém letu se opakují situace, kdy je vyhlášena povinnost připoutat se. A všichni ti svobodní a emancipovaní cestující se ochotně podvolují. Tak to přece musí být! Dva z mužských hrdinů dokonce kvůli tomu odloží svůj pěstní souboj – „počkej, až budu moct ze sedadla...“ Občerstvení letušky podávají se zmechanizovanými dotazy: „ryba nebo kuře?, káva nebo čaj?, s mlékem nebo bez?, ..., ryba nebo čaj...?“ A dost často se pak spletou. Člověk si uvědomí, jaká je to všechno jenom hra na možnost volby, ve skutečnosti žádný výběr nemáme. Dokonale se zde pracuje s tím, že přes svou emancipaci a svobodu jsme všichni velmi manipulovatelní. Jediný výrazně neukázněný je onen „poslední cestující“ – nejprve si zapálí cigaretu a později nakvašeně odejde s tím, že přece letí pracovně na veletrh do Brna a že si připlatí na „business“.

„Palubní konverzačka“ se velice brzy začne měnit na absurditu. Při první „výměně“ letušek si uvědomíme, že cestující ženy se postupně mění na letušky (a přitom vždy zároveň zůstanou sedět na svém místě!) a naopak. Začneme přemýšlet nejen nad technickým řešením těchto proměn (scénograf Dáda Němeček se vskutku vyřádil, scéna nemá chybu), ale i nad tím, zda dubleta cestující – letuška znamená jednu postavu ve dvou kostýmech nebo dvě role jedné herečky. Logika říká, že musí platit první varianta – jinak by se přece proměny tak usilovně a složitě neskrývaly... Takže jde o otázku identity člověka? Současně začíná docházet hlubší význam předchozích fórků s odebráním mobilů a palubních vstupenek – v obojím přece je kus naší identity. Cestující se domluví, že každý z nich vlastně cestuje úplně jinam; kam tedy letí toto letadlo? Požádají o vysvětlení jednu z momentálních letušek a ta jim všem odebere pasy, aby se to tedy mohlo vysvětlit. Zepředu přichází kapitán letadla – onen „poslední cestující“, jenže v dokonalé uniformě. Druhá role Petra Čtvrtníčka? Asi opět ne, řekněme, že se pouze Ubu zmocnil vlády. Kapitán se představí jako Evald Slánský a cestujícím odpoví na všechny otázky, ale v podstatě nic neřekne. Nikdo už neví, co je míněno seriózně a co je vtip. Respektive: všechno může být vtip. Je třeba se bavit! Cestující začnou hrát večírkovou hru na předvádění skečů. Ta nejupjatější z nich (Marie Spurná) předvede striptýz, k němuž se téměř všichni nadšeně přidají. Stádní reflex. Pouze její nesmělý syn (Pavel Liška) se zdráhá. Nicméně i on je zapojen, trochu nečekaným způsobem, ale zato totálně (filmaři tomu říkají full frontal). Na palubě je vyhlášen poplach kvůli možnému teroristickému útoku. Kapitán vyzvedne z podlahy mezi sedadly jakýsi předmět a vyhodí jej otevřenými dveřmi letadla ven. Nepochopil jsem, o co jde. Moje žena tvrdí, že šlo o černou skřínku. Možná jsem jen extrémně nechápavý, protože logiku to má – tam je přece zapsána celá historie letu, takže i letadlo přišlo o poslední kontakt s minulostí, o identitu. V té chvíli tedy máme před sebou skupinu téměř nahých cestujících bez dokladů a mobilních telefonů, na palubě letadla, které bez černé skřínky letí bůhvíkam. Na své místo se vrátí Evald Slánský, už ne v kapitánském, ale v pruhovaném kaftanu. Políbí svou sousedku – „muslimku“ (je to tedy jeho partnerka a snad převtělení Matky Ubu?). Závěsy přes chodbičku letadla se zatáhnou jako při nočních letech. Za okénky svítá, záclonky se opět rozevřou. Všichni cestující spí nebo klimbají na svých sedačkách. Ale zároveň vycházejí z „přední“ části letadla na děkovačku. Muži v pruhovaných kaftanech, ženy v letuškovských uniformách. Na sedačkách zůstaly jen jejich fantomy. A živoucí Evald Slánský. Ubu králem i spoutaný.

Konec hry poskytuje odpověď na otázku, jak je vše vyřešeno technicky, ale nezodpovězených otázek zůstává víc než dost. Proč se převtělují všechny ženy, ale „muslimka“ ne? Proč se nepřevtělují muži, ale „poslední cestující“ ano? Kdo je „muslimka“ a kdo muž v kšiltovce? Co vyhodili z letadla? Jsou uniformy letušek ekvivalenty vězeňských kaftanů? Ani v programu žádné vodítko nenajdeme – obsahuje jen seznam herců bez uvedení postav a úplné znění Všeobecné deklarace lidských práv. Ale není přece nutné dostat na všechno odpověď. V DISKu se nás diváků mimo jiné ptali, zda „Ubu udrží svou vizi a bude bavit lidi“. Odpověď na tuto otázku jsem dostal až Na zábradlí. Kladnou. Otec Ubu nás bude vždycky bavit tak, až nám ze samého smíchu bude běhat mráz po zádech. A to je dobře.


Psáno na základě představení ve dnech 25. – 27. února 2011 v pražském Divadle Na zábradlí a v divadle DISK.

Podrobnější údaje o jednotlivých inscenacích projektu:
http://www.nazabradli.cz/repertoar/archiv/archiv-inscenaci/ubu-vikend/

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.