Muzikálová adaptace disneyovského příběhu Frozen přináší na jeviště řadu scénických efektů, které mají evokovat svět ledu a magie. Scéna pracuje s pojízdnými rampouchy, které se postupně objevují z pravé i levé strany jeviště a dokonce i na hraně orchestřiště. Jak sílí Elsina kouzla, rampouchy se přibližují stále blíž k samotné scéně, čímž vytvářejí pocit, že se ledové království rozšiřuje i směrem k divákům.

První část představení však působí překvapivě zdlouhavě. Děj se rozbíhá až ve chvíli, kdy se Anna setká s Kristofem. Právě Anna – v tomto případě ztvárněná záskokem Klárou Šmídovou – patří k výrazným pozitivům večera. Její výkon je herecky živý, energický a přirozeně komický. Po příchodu Olafa se navíc atmosféra v hledišti okamžitě promění – sněhulák si bez problémů získává dětské i dospělé diváky.

Vrchol první části přichází s ikonickou scénou proměny Elsy. Prázdná scéna, příchod královny, odhození rukavic do zákulisí a postupné sjíždění rampouchů vytvářejí očekávané napětí. Efektní je také slavná „dress change“, která publikum spolehlivě ohromí. Slabším článkem této sekvence jsou bohužel projekce doprovázející kouzlení – působí nevýrazně, neostře a mají nepříjemně nažloutlý nádech, který výsledný efekt spíše oslabuje.

Druhá polovina pokračuje v podobném rytmu. Pro dětské publikum je vrcholem scéna, v níž Elsa soustředí svou magickou energii a „posílá“ ji směrem do hlediště. Světelné efekty probíhají sálem, zvuk se šíří mezi řadami diváků a vše vrcholí výbuchem bílých konfet. Právě tento moment má však i nečekaný vedlejší efekt – děti se okamžitě hrnou do uliček a začínají si s konfety hrát, což výrazně odvádí pozornost od dalšího dění na jevišti.

Problematickou složkou večera je také zvuk. V některých momentech – například při dialogu Anny a Elsy v ledovém paláci – zřejmě měla vzniknout ozvěna prostoru, výsledkem byl však spíše nepříjemný dozvuk, kdy se část replik opožděně vracela ze zadních částí sálu.

Samotnému divadlu lze přičíst k dobru, že získalo licenci na populární disneyovský titul a přivedlo jej na české jeviště. O to víc ale zamrzí, že výprava nepůsobí velkoryseji. Kostýmy i paruky místy působí nedotaženě a některé scénické situace zůstávají překvapivě prázdné. Režijní vedení navíc připomíná spíše rutinní práci bez výraznější invence.

Najdou se ovšem i povedené momenty. Z choreografie zaujme například scéna s lodí při poslední plavbě královského páru nebo zmražení Anny. Dobře funguje také choreografie lesních mužů, i když v úvodu jsou tanečníci spíše upozaděni a jen zaplňují prázdné jeviště. Povedeným efektem je rovněž sněžení při scénách s malou Elsou.

Herecky pobaví především Ondřej Rychlý v roli Kristofa, který do inscenace přináší potřebnou dávku nadhledu.

Celkově tak vzniká představení, které pravděpodobně potěší především rodiny s dětmi a diváky těšící se na setkání s Olafem a známým pohádkovým příběhem. Pro náročnějšího diváka však může zůstat dojem spíše rozpačitý – jako by za velkou reklamní kampaní zůstalo překvapivě málo skutečně silných divadelních momentů.

Za mě osobně jde o inscenaci, kterou není nutné vidět znovu. Z večera nakonec zůstává spíše neurčitý pocit nenaplněného potenciálu.

IG: @emanuelflame